Jak odradit potencionálního přítele

4. května 2017 v 15:23 | Kate
Jelikož mé zkušenosti v oblasti vztahů jsou jen velice omezené a rady se mají podávat jen tehdy, když jste v dané oblasti odborníkem, mé nynější rady jsem se rozhodla věnovat těm šťastným z vás, milé dámy, které hodláte své budoucí možná-přítele hezky a pěkně odradit...
A věřte mi, že se čtyřmi hlubokými zářezy na srdečním svalu, mne v této kategorii můžete za odborníka s klidem považovat.. ;-)
Taže začneme, ne?


 

Jak se nezamilovat do kamaráda

25. dubna 2017 v 18:23 | Kate
Znáte takové ty kluky, se kterými si rozumíte víc než s kýmkoli jiným? Ty kluky, se kterými se dá mluvit kdekoli, kdykoli a téměř o čemkoli? Ty kluky, kteří odepíšou VŽDYCKY?
Tak teď nemluvím o těch, které jste "vyfriendzonovaly", ale mluvím o kamarádech. O neteplých, nefrigidních, ale obyčejných heterosexuálních kamarádech.
Jako že si jindy na nic nevsázím, teď udělám výjimku a vsadím si na to, že nejsem jediná holka na světě, která se až celkem dost často zamilovává do svých kamarádů. Dost často jsou ti kamarádi bohužel i moji spolužáci/kolegové zároveň.
A jelikož následné případné hádky a roztržky kazí partu, rozhodla jsem se pro agresivní krok - přikázala jsem si chovat se dle pravidla "Co je v domě není pro mě!" aneb "Ruce pryč od spolužáků, kolegů a kamarádů!".

Nu, a abych si to ulehčila - vytvořila jsem si seznam toho co dělat a toho co nedělat...
Ti, kdo touží taktéž nemilovat kamarády, nechť mne raději poslechnou - spotřeba papírových kapesníčků a produkce čokolády sice klesne, ale však oni se výrobci brzy vzpamatují... ;-)


Jak se nezamilovat

21. dubna 2017 v 10:03 | Kate
Mým věčným problémem je zamilovanost. Stačí, aby se ke mně někdo hezky choval (byť i jen jednou), aby se mnou nějak intenzivněji komunikoval a má maličkost začíná ihned fantazírovat o procházkách v rozkvetlých sadech, o vzájemném "splynutí duší", o osudných setkáních a o bílých šatech s vlečkou...
Ona by láska nebyla problém - naopak by to byla vítaná společnice.
Jenže v mém životě zatím láska neměla moc velký úspěch a doposud veškerá možnost nějak jí prožít s vhodným protějškem skončila (přinejmenším) fiaskem.
Druhým negativem mých zamilovaných eskapád je to, že své city většinou věnuji svým kolegům z oboru a při neúspěchu pak ztratím dobré kamarády a v životě mi po nich zbyde jen velká díra, a to bolí snad ze všeho nejvíc...

A jelikož mě dávno přestalo to věčné zamilovávání se bavit, rozhodla jsem se vykoumat nějaké triky, které mi prozatím (od té doby) vždycky fungovaly - jsou to triky jak se nezamilovat do kamarádů a sepsala jsem je pro stejné zoufalce, jako jsem já... ;-)

Tak nejprve obecné rady, jak zaručeně zahnat jakoukoli "láskovou" myšlenku...


 


Nucena přihlížet

25. března 2017 v 9:44 | Kate |  Názory a vlastní tvorba
Má vysokoškolská maličkost bydlí na jedné krásné, pohodlné a blíže nespecifikované české koleji. Za spolubydlící má v tuto chvíli jen jednu dívku - nazvěme ji pro tentokrát Annie. S Annie se dá celkem slušně vycházet a čas od čase se sní dá dost dobře mluvit.
Ona výše zmíněná dívka Annie pochází z města, které je od naší koleje vzdálené na více jak 300 kilometrů. V tomto vzdáleném městě žije taktéž dívčin přítel, s nímž už je po 3 (pro ní) dlouhé roky. Nu, a znáte to - po třech letech vztahu už je dávno původní romantika a zamilovanost vtahu.
No a Annie nedostatek zamilovanosti zjevně řeší následovně...


Rychlé konce

1. března 2017 v 18:59 | Kate |  Názory
Mnoho lidí prožije celý svůj život a nic moc se jim nestane, a když se náhodou stane, situaci v rukou ani náhodou nemají.
U mě je to jiné...
Můj život se děje pro změnu až příliš rychle - bez času na odpočinek a srovnání myšlenek. Stále něco nového končí a něco nového začíná. Každé mé rozhodnutí vedlo k určité situaci a ne vždy mohla být ona situace označena za příjemnou.
Během pár posledních měsíců jsem nadobro opustila jednu lásku a vydala jsem se vstříc další, která ovšem stačila krachnout dříve, než-li vůbec začala.


Kdyby blbost kvetla

20. února 2017 v 23:25 | Kate |  Názory
Mám neskonalé "štěstí" sdílet svůj kolejní pokoj se dvěmi dalšími vysokoškolskými individui, které jsou stejně jako má maličkost v prváku na vejšce.
Se svými spolubydly zažívám příjemné, neutrální i horké chvilky.
Holčiny to nejsou špatné...
Jedna je stejná párty-spitka jako já, ta druhá na koleji skoro není a raději jezdí jen na ty přednášky, na které jezdit musí. Jedna tedy chlastá a přespává u jiných, druhá se tu objeví max. 2x či 3x do týdne a jen co pominou povinnosti vůči škole, zmizí jak pára nad hrncem.
Obě slečny opouštějí koleje každý víkend a má maličkost má tedy celý pokoj jen pro sebe minimálně na 2 dny (když se poštěstí tak je volno už i v pátek!!). Skvělá příležitost zvát si na pokoj přítele - kdybych ovšem nějakého měla - nebo pořádat divoké párty - ovšem to kdo by to pak uklízel, že? - a nebo prostě makat jak barevná, abych pak všechny prachy mohla do týdne do posledního halíře vyměnit za tekutý poklad jménem alkohol... (Ano, tohle z vás udělá vysoká škola, děti! Z abstinenta prachsprostého a vysmátého párty-alkoholika!)


Ve chvílích hluboké krize

15. ledna 2017 v 13:07 | Kate |  Názory
Každý z nás si občas musí projít nějakou tou krizí, aby jeho život byl zas o něco bohatší a jedinečnější.
V těch chvilkách krize zvládáte snad jen základní věci, mezi něž patří dýchání a občasné mrknutí. Oči máte třebas i otevřené, ale za nimi je prázdno - nikdo není doma. Vy si totiž na křídlech vzpomínek a roztěkaných myšlenek poletujete neznámo kde. V hlubokém zamyšlení se vám hlavou honí všelicos. Nejčastěji je to mix všeho a ničeho zároveň. Myšlenky se vynořují a opět zapadávají prachem, neboť zmizí dříve, než si je vůbec dokážete plně uvědomit.
Jste unavení, nemáte náladu - no, možná tak leda náladu se přejíst čímkoli, co je v dosahu.
"Za tohle může to depresivní počasí", říkáte si a stále bez pohnutí ležíte v posteli a čučíte do prázdna...



Drobnosti, které těší

27. prosince 2016 v 23:45 | Kate |  Názory
Naše životní cesta je vydlážděna vzpomínkami, zážitky a zkušenostmi. Díky minulosti můžeme mít vůbec nějakou budoucnost a co víc - právě minulost má nezanedbatelný podíl na tom, jak ona budoucnost bude vypadat. Celým životem nás provází lidé. Začíná to rodiči. Ti nám dají základní dovednosti a vědomosti k přežití v tom velkém krutém světě za zdmi rodinného "hnízda". Pak přijdou kamarádi a nahradí roli rodičů. Z kamarádů se stanou přátelé a praví přátelé jsou zlatým dolem pro každého. S přáteli přijde ještě člověk, na kterém nám bude záležet ještě o kousíček víc a jiným způsobem, z něj se stane životní partner. Tyto tři "skupiny" lidí, tedy rodina, přátelé a partner, se stanou základem našich životů. Vzniknou vazby, které nepůjdou jen tak lehce zničit, budou-li budovány opravdu poctivě.
A vzpomínky se budou kupit. Jedna přes druhou budou překrývat každou vteřinu našich životů. A až nám vlasy zešednou, až budeme staří a třebas i trochu nemocní, vždy si rádi sedneme k zapálenému krbu a s pohledem upřeným do žlutých, klidných plamenů ohně, budeme vzpomínat.
Vybaví se nám zajisté důležité věci, jako první polibek, maturitní ples, první láska, odchod rodičů, narození dítěte a kdo ví co ještě nás za ty dlouhé roky potká...
Čím déle ovšem budeme u toho krbu sedět a pozorovat oheň, tím více vzpomínek vytane. Až přejdeme ony důležité milníky naší historie, objeví se vzpomínky, které potěší a zahřejí. Budou to drobnosti. Ano, drobnosti. Vždycky jsou to drobnosti.


Na chvíli normální

13. prosince 2016 v 11:44 | Kate
Ach, ten dnešní hon za originalitou. Individualismus nám tu bují ve velkém a my jeho růst ještě podporujeme. Lidé se uměle snaží být všechno jen ne mainstream. Hipsteři pohrdají světem a svět pohrdá hipstery. Každý se snaží zanechat ve světě svojí vlastní nezapomenutelnou a originální stopu. Každý chce být čirý originál...


Dvě záchranářky...

11. prosince 2016 v 15:56 | Kate |  Názory
Není to moc let zpátky, co jsem si uvědomila, že první pomoc je pro mě naprosto neznámý pojem. Na prvním stupni základní školy nás tím učitelky zjevně nechtěly zatěžovat, jelikož si mysleli, že na základní život zachraňující úkony jsme ještě příliš nechápaví. Na nižším stupni gymnázia nám za celé 4 roky tak nějak nevyšel čas a s látkou jsme byli pozadu opravdu o hodně. Plazi a ptáci i tehdy měli větší přednost než správný postup resuscitace nebo ošetření masivního krvácení.

Kam dál