Iter ad Spero - Cesta za nadějí

8. prosince 2013 v 19:31 | Njina |  Vlastní tvorba
Jsou Vánoce. Doba radosti, štěstí, pokoje a pohody. Co se v těchto dnech Míru muže asi tak přihodit?



Vše obklopující tmu prozařují paprsky vstávajícího Slunce. Pod tlustou sněhovou pokrývkou, není vidět ani kousek země. Na rozlehlé planině leží na boku schoulená dívka, sotva šestnáctiletá. Dlouhé hnědé vlasy má rozprostřené kolem hlavy, oblečená je do modrých jean, světle modrého volného trička a tmavě modrých kozaček nad kotníky. Je promočená na kost. Z ošklivě vypadající rány na hlavě vytéká krev, jež zbarvuje sníh kolem do ruda... Nic hezkého na pohled. Má štěstí - je v bezvědomí, takže pravděpodobně necítí bolest ani chlad. Nevím sice, jak dlouho zde již leží, ale podle množství roztátého sněhu kolem ní bych řekla že je tu od dnešního rána. Ale v tom případě by již měla být mrtvá. Měla by zemřít na podchlazení a... a přesto stále dýchá - sice s námahou a mělce, ale dýchá. Drží se života jako klíště.
V její blízkosti nejsou, kromě mých, vidět žádné stopy. Ať už se sem dostala jakkoli, pěšky rozhodně ne.
Pomalu se probouzí. Pokouší se mi něco říct, ale nerozumím jí. Nakláním se co nejblíže k jejím rtům. "Veselé Vánoce, veselé Vánoce, veselé..."šeptá nepřetržitě. Asi je v šoku, anebo je to to jediné co umí říct.
Vím, že bych s ní neměla hýbat, ale nejbližší pomoc je od nás šest kilometrů daleko, a jestli jí tam nedostanu, šance na její přežití se budou rozhodně rovnat nule...
O kousek dál jsem viděla nějaké větve. Znich vyrobím porovizorní nosítka a místo lana použiji na cáry roztrhané tričko. Sundavám si bundu a balím do ní tu dívku. Alespoň že mi zůstane mikina. "Jak se jmenuješ?" ptám se, ale jedinou odpovědí je mi ticho. Asi omdlela.
Vyrážím na předlouhou cestu k pomoci...


Je pozdní odpoledne a začíná se smrákat - do tmy se tam nedostaneme, to je mi jasné. Ještě zbývá asi kilometr.Sténá. Konečně nějaká známka života!
"Vydrž, vydrž už tam budem. Hlavně teď neumírej! Kruci!! Netáhla jsem se s tebou až sem zbytečně. Ani se o to nepokoušej." Má slova jsou mířena na ní, ale ona jak se zdá není schopná vnímat, co se děje kolem.
"Ufff, musím si odpočinout. Jen chviličku..." Pouze v mikině stojím na kopci a za sebou mám nosítka s neznámou zraněnou. Pokouším se zahlédnout nějaký orientační bod, ale ve tmě to jde jen těžko. Začíná se mě zmocňovat panika.
A pak, konečně zahlédnu co jsem hledala. Slabé světlo jen kus ode mě - tam nelevo mezi stromy. Zamířím k němu i s nosítky. Je to chata. Buším na dveře a po chvilce mi otevře mile vypadající žena, středního věku. "Potřebuji vaši pomoc..."rychle vylíčím svoji situaci a než se naději, sedím v autě v půjčeném kabátě na zadním sedadle vedle mě bolestí sténá ta dívka.
"Jak se jmenuješ?"zeptám se znovu. Neodpovídá. Třeba mi nerozumí - napadne mě. "What is your name? Quel est votre nom? Wie heißt du? Qual è il tuo nome?"zkouším to nejprve anglicky, pak francouzsky, německy a nakonec i italsky. Tím jsou mé jazykové vědomosti vyčerpány, snad kromě..."Quid nomen tibe est?" Je to latinsky a znamená to Jak se jmenujete. Ale tímto jazykem se už nejméně 1000 let nemluví a já umím několik slovíček a frází, víc nic. Ani nevím, proč to vlastně zkouším...
"Aréthé... Mihi nomen est Aréthé." (=Mé jméno je Aréthé.) přijde mi odpověď. "Ubi sum?"(=kde jsem) "Ouuu... Ubi sum?" Opět omdlévá... "Co to říkala?" zeptá se mě ta paní za volantem. "Že se jmenuje Aréthé." "Aha." řekne a znovu se plně soustředí na řízení.
"To není možné, to není možné... Jakto, že mi rozumí?"mumlám si pro sebe.


Naše auto dostalo smyk. Rychle se blížíme k prudkému srázu, který končí u břehu rychle tekoucí bystřiny. "Takhle zemřít nemůžu! Ještě ne!"honí se mi hlavou....


Z mého těla prýští světlo. Obaluje mě i Aréthé, ležící v mém klíně. Záře nabírá na intenzitě. Zavírám oči, ale i přes víčka mě oslepuje. Ucítím ohromnou energii, jež se ve mě zničeho nic vzedme. Cítím, jak mi projíždí tělem, jak ve mě vibruje. V hlavě mám zmatek. Bolí mě.
Vidím černé muže pracující na stavbě obrovského amfiteátru, olivové sady na strmích srázích, jež zalévají vlny teplého slunečního svitu. Nejsou to mé vzpomínky, jsou Aréthiny. Najednou vím, co mám dělat. Nezáleží na tom kam se dostanu, ale do jaké doby. S pomocí Aréthiny mysly dokončím proces přenosu a.... Navždy zmizím z tohoto času....Od teď jsem Viator in Tempore. Cestovatelka časem.

A víte vy co? Ani se nedivím. Je doba Vánoc, doba životních změn a Zázraků...


 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 10. prosince 2013 v 8:56 | Reagovat

Upřìmně řečeno, na mne je to moc tragédií najednou. Nemůžu za to, ale tahle povìdka mne moc neoslovila.

2 Njina Njina | 10. prosince 2013 v 17:08 | Reagovat

Jen jsem zkoušela jiný přístup k věci... :D Jsem člověk, co vidí i v naprostý tmě světlo. :D Někdy to taky zkus, třeba pak uvidíš svět v pravé kráse...S plusy i mínusy... Ale dik za pravdivý komentář :D

3 Bev Bev | E-mail | Web | 11. prosince 2013 v 10:17 | Reagovat

Mně se povídka líbí. Je to překvapivé a neotřelé a taky dobře napsané. Vánoční zázrak trochu, vlastně hodně jinak. Povedené.

4 Lea Lea | 12. prosince 2013 v 16:09 | Reagovat

[3]: Vážně moc děkuju...

5 Scrat Scrat | E-mail | Web | 13. prosince 2013 v 20:13 | Reagovat

Moc se mi to líbilo, ale ten konec mi přišel takový moc rychlý, aby se to trochu víc rozvedlo.. :D

6 njina njina | 14. prosince 2013 v 14:20 | Reagovat

[5]: Původně to bylo ještě o trošku delší a ten konec neměl tak rychlej spád, ale zdálo se mi to moc dluhý, tak jsem to zkrátila (zjevně až moc :D )

7 Miki, Míša, "Ségra" Miki, Míša, "Ségra" | 15. listopadu 2015 v 23:55 | Reagovat

Kouzelná síla Vánoc a otevřený konec, smrtící kombinace :-D Krásný příběh ;-)

8 Njina Njina | E-mail | Web | 16. listopadu 2015 v 19:20 | Reagovat

[7]: Smrtící kombinace byla hlavně - já, jakožto nezkušený pisálek, a výzva vánoční povídkové soutěže. Nemohla jsem tehdy odolat výzvě pokořit samu sebe a něco ze sebe vydolovat... :-)
Ohhh, Bože - já byla ale trdlo! :-D (A to se nezměnilo... :-) Jen jsem se trochu, doufám, zlepšila...) :-D

9 Miki, Míša, "Ségra" Miki, Míša, "Ségra" | 19. listopadu 2015 v 18:01 | Reagovat

[8]: Já bych spíš řekla, že to byla boží kombinace, ale když myslíš nebudu se s tebou hádat :-D Těším se, až budu číst další tvoje dílka ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama