Příběh Pouště

19. prosince 2013 v 20:37 | Njina |  Vlastní tvorba
Poušť. Ve dne žhavá, v noci chladná. Poušť je krutá a nezná přítele. Jen málo co na ní dokáže přežít. Díky své suchosti dokonale zachová mnoho z dávné historie. Je nebezpečná a lidi odjakživa přitahovaly nebezpečné věci. Ach, jak je poušť překrásná...



Končí noc a první paprsky vstávajícího slunce hladí po tvářích mladou ženu sedící v troskách chrámu a nevnímající okolí. Vzpomíná. Vzpomíná na vysoké sloupy podpírající strop, které zdobí nespočet tajemných symbolů, podlaha z tmavého kamene a obrovský vstupní portál. Oltář, zasvětcený Bohyni, se nacházel přímo naproti němu. Byly to dny radosti, bohatství a hojnosti.

Davy lidí proudily do chrámu, aby zde mohly prosit za sebe a své blízké. Mnozí byli vyslyšeni - Bohyně byla vždy laskavá ke svým lidem. Snažila se je chránit a pomáhat, avšak byla sama. Nemohla stačit na vše a potřebovala-li pomoc, nepřišel nikdo. Lidé o pomoc žádali, ale sami jí nebyli ochotni poskytnout potřebným. Nikdy se od nich ale neodvrátila.

A pak, jednoho obzvláště horkého a suchého dne, přišlo Zlo. Poušťní zemi napadl nepřítel. Stalo se to tak rychle a nečekaně... Nikdo se nemohl bránit, nikdo nestihl utéct. Cizí kněží obětovali všechny zajatce na počest Dea Victoria (Bohyně Vítězství). Nikdo nepřežil.

Bohyně smutnila. Ztráta jejích dětí ji ranila. Po nějaké době, se zármutek proměnil v nenávist, která spálila její srdce. Z Éiriné (Bohyně Míru) se stala Furia (Bohyně Pomsty). Krásné šaty vyměnila za černé kalhoty, boty a korzet. Na záda připnula dva ocelové meče s křišťálovými jílci, na opasek kamenou rituální čepel, pod kterou zahynul poslední z jejích lidí.

Ani Furia ve mě se nechtěla pomstít na lidech - ti byli nevinní. Ovládala je Victoria, a tudíž jen a jen na jejích rukách byla krev těch tisíců zmasakrovaných Poušťních lidí, mých lidí. Ušla jsem mnoho mil, než se dostala do Ytherie a mnoho let trvalo, než jsem ji prohledala celou. Hledala jsem bez přestání, dokud jsem nenalezla hlavní Victoriin chrám. Čekala tam. Připravená na mě, připravená na smrt. Victoria... Tiše jsem se blížila s tasenou dýkou v ruce. Victoria mě sledovala očima plnýma nenávisti a zároveň i zvláštní něhy. Litovala svého činnu.
Zastavila jsem se na krok od své sokyně, poklekla na kamennou zemi, a se slzami v očích jí dýku podala.
"Prosím, chci se znovu setkat se svými lidmi. Chci být jedna z nich. Uděláš to pro mě, Sestro?" "Jen je-li to tvé přání..." Nenávist zmizela. Zůstala jen ona něha, jen sesterská láska.
"Děkuji." zašeptala jsem.
Kamené ostří prořízlo vzduch. Stačil pouhý dotek a Éiréné vydechla naposledy. Setkala se se svými lidmi a navždy žili spolu v jednotě a bezpečí.

Nad nehybným tělem své sestry plakala Victoria Éiréné. "Dnes jsi zvítězila, Sestřičko. Věř, že tento příběh o tvé moudrosti a šlechetnosti budu vyprávět navěky. V něm budeš žít a budeš stále se mnou."

Éirénino tělo položila na oltář a zbraň, kterou byla zabita, položila vedle jejího těla a důstojným krokem se vzdalovala. Když došla na nejbližší vrcholek, otočila se. Kolem jejích rukou, se objevilo na okamžik světlo a ve stejnou chvíli, její chrám, Victoriin chrám s Éiréné uvnitř, navždy pohřbila poušť...

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama