Přítel ve stínech

10. prosince 2013 v 21:56 | Njina |  Vlastní tvorba
Tato povídka není zcela pravdivá, ale přesto nějaké věci v ní pravdivé jsou (třeba právě ten výpadak proudu, který se odehrál asi před týdnem!)
...



Světla zhasla. Sedím na posteli, ani nedutám...

Znáte ten iracionální strach ze tmy z dětství? Nevím jak vy, ale já jsem se jí bála v pěti letech. Když se zhaslo, nedokázala jsem se ani pohnout. Slyšela jsem jak na chodbě někdo dupe, viděla jsem kolem sebe a za oknem létat hrůzostrašné obličeje, slyšela jsem otevírající se okno, viděla pohyb závěsu a bála jsem se duchů, jež stáli kolem mé postele a neustále mě sledovali jejich hladové oči.
Jednou jsem vyklouzla z postýlky a bosky pospíchala na záchod. Nerozsvětcovala jsem, jelikož vypínač byl příliš vysoko, a ani když jsem skákala jako kamzík, nedosáhla jsem na něj. Neohlížela jsem se. Dívala jsem se rovně před sebe. Za mnou se začali ozývat kroky maličkých nožiček a koutkem oka jsem zahlédla postavu přibližně stejně starého dítěte, nejspíše chlapce. V tu chvíli ledový nůž strachu probodl mé srdce něžné holčičky. Poníky, růžové šatičky, princezny a víly jsem navždy zavrhla v zájmu svého duševního zdraví. Do té doby roztomilou, chytrou a bystrou holčičku vystřídala, na pomyslném trůnu, hloupá, naivní a jedině racionálně smýšlející husička. Byla to část mě, která až dosud dřímala. Obětovala se za mě, jen abych z toho děsného strachu nezešílela.
Tu noc tehdy jsem přežila, ale za jak hroznou cenu? Musela jsem se změnit, abych mohla žít nadále, ale zvolila jsem trnitou cestu... Posmívání, nadávky a opovržení - jen to pro mě mí vrstevníci měli. Na tuto cestu NIKDY nezapomenu!

A nyní je mi šestnáct. V naprosté tmě sedím na posteli u sebe v pokoji a strach ve mě vzrůstá geometrickou řadou kažkou sekundu. V celém tomto domě není, kromě mě, živé duše. Jsem mnohem osamělejší než tehdy. Předtím tam byla má maminka ve vedlejším pokoji. Stačilo jen zavolat a ona přišla, aby je odehnala. Aby odehnala noční děsy, zlé sny, duchy a strašidla...
Nikdy bych se dobrovolně neoznačila za strašpytla. Nejsem jím a nikdy nebudu. Kdyby jste věděli to co já, možná by jste na tom se strachem ze tmy byly ještě hůř.
Dveře pokojíku se zprudka otevřeli. V jejich rámu stojí ten samý chlapec, jako před jedenácti lety s tím rozdílem, že zestárl (Je však pořád stejně starý jako já...). Jako by vyrůstal se mnou. Třeba to byl můj anděl strážný, co na mě dohlížel ve dne i v noci, radil mi, utěšoval a hrál si se mnou... Nevím. On tu ale byl vždycky se mnou.
Vstávám a jdu mu naproti. Veškerý strach je pryč a vystřídal ho pocit klidu a bezpečí. Napřahuje ke mě ruku a já jí chytám. Jediným dotekem znám všechny jeho myšlenky, nápady a sny. Vím vše o jeho minulosti. Dokonale ho znám a on mě...

Ne, neskončí to tak, jak se asi domníváte. Nebude velká a hlučná svatba, ani spolu někam neodejdeme, abychom byly spolu navždy... To se nestane! Nikdy! Pro mě šťastný konec neznamená svatbu nebo lásku po celý život.
Ano, budeme spolu, ale ne jako milenci. Je můj Ochránce a Přítel, od začátku času až navždy a já jsem i jeho Ochránkyně a Kamarádka či chcete-li Přítelkyně... (Vždy když řeknu přítelkyně, lidé mi nerozumí v jaké smyslu jsem to řekla. Pro mě je totiž slovo přítelkyně jen lépe znějící synonymum pro kamarádku...)
Po třech hodinách ve tmě se opět rozsvětcují světla. Zmizel, ale teď vím, kde ho hledat. Neopustí mě a já jeho taky ne... Vím že nikdy nemám říkat nikdy, ale já ho vážně nikdy neopustím, i kdyby mě nutili... Jen doufám, že by pro mne udělal to samé!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama