Bouře

22. ledna 2014 v 20:29 | Njina |  Vlastní tvorba
...Hezké počtení a snad se bude líbit...
...Njina...




Miluju bouřky, asi tak trochu i proto, že mi připmínají mě samou. V těch temných mracích vysoko nad mou hlavou, se ukrývá čirá a nespoutaná přírodní síla.
Zde se mísí oslepující světlo se všepohlcující tmou. Často, těsně před začátkem bouře, vyšplhám na střechu mého domu a pozoruji jak se blíží.

Mnohokrát jsem tam zůstala sedět ještě když první kapky deště padly na mé tělo. Jen v krátkém tričku a kraťasech, bosá a bez jakékoli ochrany proti dešti. Tak jsem tam seděla. I přesto jsem déšť ani chlad nevnímala. Jako bych se v tu chvíli nacházela někde jinde. V jiném světě. Za bouřky mě vždy zaplaví vlna emocí, představ a dávno zapomenutých vzpomínek. V mysli se mi přehrávají tisíce a tisíce rozovorů, které jsem kdy s někým vedla a slyším stovky písní, jež jsem slyšela.

V tom tichu těsně před bouří, zavřu oči a... Poslouchám. Poslouchám, jak první kapky deště dopadají na střechu domu. Jak někde na ulici začalo v kočárku plakat malé dítě a jeho matka ho nyní utěšuje. Jak má spolubydlící zapnula televizi a pustila se do přípravy večeře. Poslouchám a slyším, jak ženy, muži i děti spěchají - dole, tam dole pode mnou spěchají ti všichni domů za svými blízkými, do práce či do školy, nebo kdo ví ještě kam. Poslouchám, jak okolní svět pokračuje dál i beze mě.

Po pár chvílích přestávám vnímat vše a plně se pokládám do svých snů. Nesním o překrásném princi z pohádky, který by pro mne přijel na bílém koni a odvezl mě sebou na jeho hrad. Nesním ani o honosných, nákladných či romantických svatbách. A nesním o žádných jiných zaláskovaných blbostech - na to prostě nejsem stavěná...
Ne, v mých snech, se setkávají vedle sebe existující světy - ten magický a tento svět. Skuteční, třeba i dnes žijící lidé, potkávají mýtické či pohádkové bytosti, mé jiné JÁ i noční můry a běsi. Skrze tyto sny poznávám sama sebe. Svou podstatu.

Ztemnělou oblohu křižují blesky doprovázené hromem a deštěm. Vracím se pomalu zpět. Zpět do "reality". Zpět k životu. Ještě chvíli jen tak sedím, nevnímajíc vodu, která mi v pramíncích stéká po těle. Rozhlížím se po krajině. A mezitím, svět mé malé zmizení ani nepostřehl...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama