Uvnitř

25. července 2014 v 21:48 | Kate |  Témata týdne
Je tma.
Jsem sama - opuštěná a nahá, schoulená na zemi v rohu...
Ta tma, ta vtíravá tma, mě nutí přemýšlet.
V ní se nikde před svými city a myšlenkami neschovám.
Tady si mě najdou...
Nemůžu se nikam schovat...
Nedokážu se jim ubránit...
Nezastavím výčitky svědomí...

"Nechám je tu. Opustím je... Jenom proto, že je miluju!"
Miluji je, a proto musím odejít.
Chci své nejbližší ochránit před tím, co mám v sobě.
Nebo jsem aspoň chtěla.
Teď mě to pohlcuje a já nemůžu dělat nic jiného.
Musím je opustit!
*Ale notak, to snad nemyslíš vážně. Taková blbost! Vzchop se a přiznej si sakra pravdu. Máš přeci tolik jiných možností a ty si vybereš něco tak fádního, jako je útěk.
Ty jen chceš, aby tě litovali.
Chceš aby ti říkali jak jsi statečná a silná, když jsi se pro ně obětovala.
Ale mám pro tebe novinku, zlato - jediné čeho dosáhneš je ještě větší bolest, kterou jim svým odchodem způsobíš.*
Je tu zas...
Ten hlas - to šeptá sama tma.
Vysmívá se mi...
*Jsi jenom děcko. Celý život budeš závislá na druhých? Nikdy se nevzepřeš? Nikdy neřekneš, co si doopravdy myslíš?
Budeš jen dělat, co ti řeknou!
Je mi z tebe zle...*
"Nech toho, slyšíš! Přestaň! To co říkáš není pravda. Už dost! Jinak..."
*Co mi ty můžeš udělat? Ty, která nejsi schopná se o sebe postarat, sama sebe bránit...*
"Lžeš." Ta slova se rozlehnou nicotou jako prásknutí biče.
*Ne a ty to víš... Nesnaž se to před sebou skrývat!*
Možná to pravda je.Vždy mi záleželo na druhých - nebo spíš mi záleželo na tom, co si o mě myslí a co o mě říkají.
Chtěla jsem vypadat jako ta silná, ta obětavá!
Sama na sebe se tak dívám odjakživa a chci, aby to viděli všichni, jenomže...
Jenomže pro ně nejsem dost silná - chybí mi nějaká nadpřirozená síla!
*Už zase si lžeš. Tu sílu máš. Všichni jí mají, jen jí zatím spousta z nich nenašla...*
"Co mám dělat?" zašeptám do tmy.
*Zavři oči a soustřeď se na to, co chceš právě teď nejvíc. Představ si to a ono se to stane skutečností, pokud tomu budeš věřit...*
Poslouchám ten hlas. Mluví ke mě teď sice z velké dálky, ale pořád ho slyším. Mám se soustředit na to, co chci teď nejvíc? Tak fajn...
Představuju si otevřené dveře a za nimi světlo...
"Chci ven, chci odsud pryč. HNED!"
Poslední slova už téměř křičím.
Náhle tmu protne paprsek světla.
Otevírám oči.
Ani nevím, že jsem je měla zavřené...
Kolem mě panuje chaos.
Ležím na zemi.
Neskutečně mě bolí hlava, chce se mi spát a svět kolem vypadá spíš jako sen.
Kolem slyším hlasy a slova, která říkají, mi konečně začínají dávat smysl...
Omdlela jsem!!!
V tom snu, který se mi tehdy zdál, bylo spoustu pravdy.
Pro spisovatele je nejdůležitější imaginace.
Prostě když chcete o něčem napsat pravdivý článek, musíte si to nejprve prožít na vlastní kůži!!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama