Lituješ?!

16. prosince 2014 v 2:51 | Njina Athys & Kate Stone |  Vlastní tvorba
Je to společná povídka - povídka Kate a Njiny. Obě jsme pokládali otázky, odpovídali jsme, skvěle jsme se u toho bavili... Pak nás napadlo, poskládat z těch fylosofickejch otázek obraz našich životů... A pak se z toho zrodilo tohle... No, hodně štěstí a k poslechu si pusťe tohle. Když jsme "Lituješ?!" psali, pouštěli jsme si u toho právě tuhle písničku - znovu a znovu...




Lituješ?

Čeho?

Sama sebe, lidi okolo, svůj život...

Ne...Ano...Možná! Každý den se ptám, co jsem udělala špatně, že jsem skončila takhle. Tady - v tomhle světě a tomhle životě.

To je to tak špatné?

Ne, to není vůbec špatné. Spíš naopak. Je to až moc dobré a já se bojím, že to dlouho nevydrží...

A proč by nemělo?

Lidé to říkají...

Chceš, aby to skončilo?

Ne, nechci! Chci cítit, být tu... Chci se radovat a chci plakat... Chci cítit slunce, vidět vítr, uhasit oheň a zapálit vodu. Chci zbořit mýty a vystavět cestu pro pravdu...

Ušlechtilé myšlenky... Kolik z nich se ale stane realitou? Kolik jich uskutečníš?

Jak to mám vědět? Pokládáš špatné dotazy. Nevím, co se stane v budoucnosti - to neví nikdo! Ani lháři to neví. Svět je příliš zmatený a roztěkaný, aby si něco plánoval dopředu. To co se stane, to co se nestane i to co se může stát si podle mě určí každý sám...

Bravo! Definice možného a nemožného je tedy hotova...

Ne, to není. A nikdy nebude.... O tomhle mluvím, chápeš to? Ne, vlastně ani nemůžeš nebo nechceš. To vyjde nastejno. Nikdy není nic hotovo, nikdy nejsem s ničím spokojena. Stále něco měním, upravuji...

Teď jsme se ale dostali někam úplně jinam. Stáles mi ale neodpověděla na mou prvotní otázku! Na tu otázku, kvůli které probíhá tenhle rozhovor...

Lituješ někdy?

Občas pochybuji, ale ne! Nelituji ničeho.

Nelituji Slunce, když zapadá, ani když vychází. Tak proč bych sakra měla litovat toho, co jsem neudělala nebo toho co jsem udělala. Pochybuji, jestli jsem toho nemohla udělat víc...
Spoustu výzev jsem dřív nepřijala, ale ty které ano, na ty jsem pyšná... Jsou to leckdy maličkosti, které ze mě učinili lepšího člověka!


  • Lehla jsem si v dešti do louže, protože mi to navrhla Njina. Jen tak "pro zábavu". A bylo to skvělé!

Na vlakovém nádraží jsem jen tak přišla za klukem, podala mu ruku a představila jsem se mu. Byla to sázka s mojí táborovou vedoucí a já jsem vyhrála! Celou dobu jsem se mu dívala do očí...

  • Když jsem jednou přespávala v campu, všimla jsem si tam kluka. Ležel bez hnutí asi hodinu na jednom a tom samém místě. Celou tu hodinu jsem sbírala odvahu... Pak, zničeho nic, jsem k němu přistoupila, chytla jsem ho za ruku a zeptala jsem se, jestli mu nic není a jestli nepotřebuje pomoc. Odmítl mě - nijak hrubě. Byl totálně zkouřenej.... A bylo mu fajn - stejně jako mě, protože jsem překonala strach.

Na táboře jsem řekla naprosto zpříma co si myslím. Ty holky se nechovaly fér! Jenom za zády pomlouvaly a hanily program mých dvouch kamarádek/vedoucích... Do očí jim to ale říct nechtěli. Až jsem to nevydržela a zhroutila jsem se... Ne tak, jak by jste čekali - nebulela jsem. Prostě jsem jim zhurta chrstla pravdu do ksichtu! Bože, jak ty mrchy se pak tvářily! Měli jste je vidět!!!

  • Roztrhla jsem svýmu pitomýmu ex-spolužákovi ze základky drahý, značkový triko, protože mi řek, že jsem hnusná pizda a křikl na mě přezdívku kterou mi na základce dali: "Syfle! Ty blbá krávo! Ty hnusná pizdo!"!Roztrhla jsem mu triko, dala jsem mu pěstí, až mu z toho naskočila modřina na buclatém "obličejíčku" a nadávala jsem mu tak, že jsem i sebe sama překvapila se svou slovní zásobou! Mlátila jsem ho tak dlouho, dokud se přede mnou neutek schovat na pánský záchody, ale ani to mě neodradilo, a tak se nakonec přede mnou ukryl do kabinky a zamkl se tam! Chhh, posera! Nežaloval, protože se mě od tý doby bál a nechtěl, aby se každej dozvěděl, že mu nabančila holka... A ještě k tomu holka jako JÁ!!!!!

Bylo mi asi deset. Šli jsme něco dát na smeťák. Táta se musel vrátit domů, protože tam něco zapomněl a já a můj mladší bráška jsme tam na něj měli počkat. Hlídač byl starej hnusnej a přímo zlej a krutej dědek! Jedno oko mu šilhalo a v tom druhým chyběla zornička, takže bylo vidět jenom bělmo. Byl schrbenej a pajdal. Vím, že to zní, jako bych si ho vymyslela, ale bohužel ne! Měli jsme tam kola - úplně nová kola - já i bráška. Ten dědek nám začal nadávat, nenechal si nic vysvětlit a sebral ze země železnou tyč. Začal řvát: "Vy hnusný cikáňata! Padejte vocaď vy šmejdi mrňavý nebo vás zabiju. Seřežu vás vy cikáni!....." Když se začal tou tyčí ohánět, zatrnulo ve mě, popadla jsem jednou rukou kolo, druhou rukou brášku, posadila jsem ho na to kolo a poslala jsem ho pryč.
Dědek už byl u mě. Pustil tyč, chytil mi ruku a napřehovat se na facku. Co mohla dělat deseti letá holka proti šedesáti letýmu starci v dobré fyzické kondici? Řeknu vám co...
Nakopla jsem toho starýho do koulí a pak znova a znova, dokud nepustil mojí ruku. Pak jsem mu sebrala tu tyč a aniž bych se k němu otočila zády, vycouvala jsem ze smeťáku. Dědek se tam svíjel a já tehdy A SNAD JEDINĚ tehdy - jsem možná i LITOVALA...
Že jsem ho nenakopla víc - s větší silou a razantnějc!!!!! Asi týden nato jsem ho potkala u nás na náměstí. Nepoznal mě a ještě mi řekl: "Dobrý den, slečno! Sluší vám to..." Debil!
Dva měsíce na to umřel. Prostě byl už moc starej.
Když jsem se to dozvěděla...
Řekla jsem si, že je to dobře!
Vím, je to strašný, ale ten člověk dobrý nebyl. Ptala jsem se babičky, mamky, táty i všech lidí co u nás ve městě znám a všichni říkali, že to byl krutej chlap!
Vlastně toho ani nelituju. Chtěl totiž ublížit mě a mýmu bráškovi.
A tohle nedopustím, dokud budu naživu...
Nejradši bych ho nakopla znova!
Kéž bych si to vymyslela - bylo by mi líp. Tehdy jsem asi dva týdny nemohla pořádně spát - ten chlap mě děsil. Měla jsem noční můry, ale nechtěla jsem, aby o tom někdo věděl...
A tak jsem mlčela - až doteď....

Tak co, lituješ?! Litujete? Nebo jen pochybujete? Anebo snad ani to ne?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 L. L. | Web | 12. května 2015 v 13:22 | Reagovat

Moc  Pěkné, povedené!

2 Njina Njina | E-mail | 12. května 2015 v 16:04 | Reagovat

[1]: Za sebe i Kate děkuji... :-) Je to už celkem dávno co jsme tohle sepsali a díky tvému komentáři jsem si tenhle zapomenutý článek znovu přečetla. :-D Takže - díky ti! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama