Střážkyně II.

27. března 2015 v 20:08 | Njina&Kate |  Vlastní tvorba
Je čas mluvit a čas mlčet. Čas vše přomýšlet a čas spontánního rozhodování. Všechno na světě má svůj čas.
Někdy přijde i čas zkoušek, které se musí splnit.
To vše jen pro udržení rovnováhy - bez ní se prý vše hroutí...



Mally se posadil do křesla a pozoroval neposedné plameny ohně.
"Člověku prostě stačí ke štěstí málo..." pomyslel si.
Zaslechl kroky, tišší než kroky divoké kočky na lovu. Kdyby na ně nebyl zvyklý, ani by si jich nevšiml. Tyhle kroky sem dokonale zapadaly - byly součástí toho tajemného kamenného domu. Ucítil jemnou vůni rozmarýnu...
"Jsem zpátky."zašeptal.
Nic víc neřekl. Jen tato dvě prostá slůvka, která jí udělala větší radost, než dlouhé věty. Byl tu, u ní. To bylo nejdůležitější. Objala ho rukama kolem krku a políbila ho na tvář. Potom si potichu sedla na zem k jeho nohám a dívala se do ohně.
"Nic se tu nezměnilo. Ani ty jsi nezestárla." Jeho hlas se třásl. "Byl jsem pryč mnoho let, a přesto, když se vrátím, najdu tě tu... "
Roztřesený hlas se zlomil. Mally nebyl schopen pokračovat dál.
"Stejnou jako před patnácti lety." dořekla Keyla.
Ametystové oči se vpily do Mallyho modrých. Plameny ohně ztuhly. Čas se zastavil. Keyla téměř neznatelně pohnula hlavou a vše opět ožilo.
"Proč mi neřekneš, kvůli čemu jsi se vrátil..."vyzval Mallyho tichý dívčí hlas.
Vůně rozmarýnu otupovala jeho smysly a ty oči... Těm očím by řekl cokoli.
"Vrátil jsem se, kvůli tobě. Chtěl jsem tě... vidět..." Slova se pletly a tvořit věty bylo stále těžší a těžší.
Keyla nahla hlavu o trochu víc a ztišila hlas.
"Mally, proč mi to nechceš říct sám..."
Pocit otupění ještě zesílil. Ona mě hypnotizuje.
"Mally pověz mi to. Pořebuji vědět všechno..."
"Před dvěma dny jsem nedaleko odtud potkal divného člověka. Ptal se mě jenom na cestu."
"Jak přesně ten člověk vypadal?"
Strach v Keylině hlase přetrhal pouta, kterými spoutala Mallyho mysl. Ten samý strach ho přiměl mluvit dál.
"Byl shrbený. Dlouhé šedé vlasy měl sepnuté dozadu. V ruce držel kus větve a opíral se o ní jako o hůl. Vypadal vlastně jako docela normální pocestný. Až na to, že se vyhýbal našemu přímému kontaktu a nechtěl se mi podívat do očí..."
"Viděls jeho ruce?"
Mally svraštil čelo. "Měl jsem dojem ,že jsem na okamžik zahlédl záblesk prstenu....."
Keyla zpozorněla.
Mally se snažil vzpoměnout si na co nejvíc detailů. "Byl to drahý kámen, zasazený do nějakého černého kovu. Ten kámen byl..."
"Ametystový." dořekla tiše Keyla.
"Musíme pryč. Hned!" vykřikla.
V tu chvíli se roztříštila všechna okna a oba pohltil vír ostrých střepin. Na útěk bylo pozdě...
Minulost se znovu opakovala...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama