Říjen 2015

Potkala jsem Michala...

24. října 2015 v 21:57 | Kate Stone |  Letní tábory
Už přestávám chápat sama sebe... Dneska se konala potáborová schůzka mého druhého tábora (toho, kde dělám placeného instruktora). Od chvíle, kdy vyšlo slunce a já jsem otevřela oči, se hádám sama se sebou.
"Když tam půjdeš, uvidíš zase Michala."
"Jo a zase se před ním ztrapníš... Radši nechoď nikam, zůstaň doma a začni se litovat."
"Ale co když tentokrát mi něco řekne? Co když mě někam pozve?"
"Nebuď naivní a podívej se na sebe a podívej se na něj. Vždyť máte úplně jiné osobnosti, pocházíte každý z úplně jiného prostředí a každý jste produkty jiné výchovy. Nemáte téměř nic společného a ty nejsi žádná krasavice, kdežto po něm jede každá druhá... Mezi takovou konkurencí nemáš šanci!"

Svoboda a bezpečí

17. října 2015 v 8:58 | Njina |  Témata týdne
Chtěli jsme demokracii, chtěli jsme bezpečí, klid a svobodu! Hlavně svobodu. Doslova a do písmene jsme si ji před 26 lety "vycinkali", avšak nyní přemýšlím nad tím, zda to, co máme dnes JE pravá svoboda a skutečné bezpečí. Začínám se obávat, že tomu tak není a možná ještě chvíli tomu tak nebude.

Půl hodiny změní svět! :-)

10. října 2015 v 17:40 | Njina |  Témata týdne

Jen jsem čekala na autobusové zastávce a sledovala jsem louži přes kterou co chvíli přejelo nějaké auto. Ráno pršelo a slunce již nemělo dost sil vysušit poslední známky deště. Byl to možná poslední slunný teplý den tohohle roku. Stála jsem tam tak jako pokaždé a čekala jsem na ten samý spoj domů. Prostě obyčejný pátek...
Teda až do chvíle, kdy jsem začala poslouchat rozhovory mých spolu-čekajících. Vím, že se to nedělá, ale já se tak hrozně nudila! No dozvěděla jsem se moc hezké věci...


Neumím být nemocná

9. října 2015 v 15:48 | Kate |  Letní tábory
Takže - shrňme si, co všechno jsem dneska stihla udělat... Konečně jsem si uklidila v pokoji, dočetla jsem Hemingwayovu knihu "Komu zvoní hrana", navštívila jsem okresní město, dala jsem si kávičku a zákuseček v moc pěkné kavárně; jo a ještě jsem stihla utéct z nemocnice. Teda, ASI utéct, nejsem si tím úplně jistá. Je to tak trochu složitější...
Abyste pochopili situaci, musím se vrátit tak o měsíc zpět v čase. Předposlední den tábora si takhle pokojně spím v chatce, když tu mi v levé noze přímo explodovala bomba - aneb jak se říká "chytla mě křeč". ALE JAKÁ!
Vyjukaně jsem se posadila nahoře na své palandě, přitom jsem se málem praštila hlavou o strop, a okamžitě jsem se svalila zpět. I když byla tma jako v ranci (cca. 02:00), stejně jsem cítila, že ztrácím zrak, pak mi začalo hučet v uších a já věděla, že je zle... Začala jsem bolestí omdlívat, i když to nemám zrovna ve zvyku. Prala jsem se s tím pocitem statečně snad celou věčnost. Uvědomila jsem si, že tentokrát to sama nezvládnu.


Obnažení duše 1

6. října 2015 v 18:51 | Kate
Poslední dobou si připadám jako žvejkačka - život mě totiž vytáhnul z krabičky na světlo boží, trochu mě sežvejkal, vyplivl, nechal oschonout, znova sežvejkal a takhle pořád, pořád dokola. Stále dokola prožívám svoje chyby, ale nikdy ne stejně. Když konečně na ten problém zafunguje nějaké moje řešení, vím 100%, že podruhé už tomu tak nebude a já budu muset hledat jiné, nové a lepší.


Ale asi si za to můžu sama - přála jsem si, aby každý den mého života byl jiný. No, vlastně si nemůžu stěžovat, protože přání se mi vyplnilo. Ani jeden den není stejný. Pokaždé se cítím nějak jinak, pokaždé si mé vlasy dělají něco úplně jiného a moje pleť také. Ještě nikdy se mi nepovedlo, abych v tom samém outfitu vypadala stejně byť jen dvakrát.
Mé snahy selhaly i v oblasti prožívání - nikdy jsem neprožila stejnou věc stejně. Tak třeba západ slunce - jednou mě to přinutilo myslet, jindy zas mě to rozněžnilo, jindy mě to udivilo, dokonce mě už i naštval, protože se konal zrovna jeden překrásný západ slunce a já zrovna neměla po ruce foťák.
Ani na Míšu; kluka, ke kterému chovám určitý druh sympatií; nemyslím dvakrát stejně. Už jsem kvůli němu byla vyčerpaná, zmatená, šťastná, netečná, nervózní, bezmezně milující a v neposlední řadě i rozzlobená.
Někdy bych si přála, abych měla stabilní povahu, ale vím, že ke mně by to prostě nepasovalo.