Listopad 2015

O tom, jak se skutečně dělá to, co je potřeba!

20. listopadu 2015 v 15:13 | Kate Stone |  Doporučuji ke čtení
Nejsem zrovna sdílný typ člověka - tedy facebookově sdílný typ člověka, ale tenhle příběh jsem se sdílet odvážila. Jak už píše jeho původní "zveřejňovatel" - nemáme žádný důvod tomuhle příběhu věřit, ale jsem si jistá, že po přečtení následujícího textu si zajisté uděláte svůj vlastní obrázek...
P.S.: Ten kluk je vážně hezkej! (viz. foto)
Příjemné počtení... Usmívající se

#PrayForParise, #PrayForPeace nebo #PrayForWar?

14. listopadu 2015 v 21:38 | Kate |  Tváře války
Už o tom slyšeli snad všichni - v pátek 13.11 2015 došlo k útokům ve francouzském hlavním měste, v Paříži. Lidé začali všemožně kondolovat pozůstalým a vyjadřovat jim podporu - ať už zbarvením své profilové fotky na FB do červeno-modro-bíla, nebo #PrayForParis či jinými způsoby.
Současně se ovšem začalo volat do zbraně. Objevují se hesla jako: "Tohle je důvod k válce!" nebo "Tohle JE válka!".
Nikdo si ovšem neuvědomuje, že právě tuhle vlnu nenávisti chtěli teroristé vyvolat.



A tak se touha po lepším stala trestnou...

11. listopadu 2015 v 22:17 | Njina |  Tváře války
"Finsko odmítne zhruba dvě třetiny uchazečů o azyl, kteří do země nepřicházejí kvůli válce či pronásledování ve své vlasti, ale v touze zajistit si vyšší životní úroveň."
A tehdy mi došlo, že svět se neřítí do prdele; on už tam dávno je!
Pořád si stejskáme: "Kam se poděly ty starý časy, kdy naše vlast byla naší vlastí a žádná jiná individua sem nelezla."
Jo, ale Češi, povětšinou vzdělaní či talentovaní Češi, z naší slavné vlasti překotně prchali do kapitalistické ciziny - prchali za lepším, za vyšším životním standardem.
To, co hlásá text uvedený na stránkách zpravy.aktualne.cz je pro mě - demokraticky, logicky a liberálně smýšlejcího a v tomto duchu vychovánaného člověka - něco naprosto cizího.
Učili mě, že lidé mají právo na život a to na dobrý život - lidé s jakýmkoli vyznáním (náboženským, politickým,...), s jakoukoli barvou pleti, s jakoukoli mírou inteligence i lidé z jakýchkoli sociálních poměrů. Všichni bez rozdílu mají právo na zlepšení svého životního standardu.
Ale slova Finů jsou s mou výchovou a s mým smýšlením v naprostém rozporu.

My zde v Evropě velice pečlivě strážíme 'to svoje', aby nám náhodou migranti kousek 'toho našeho' nevzali. Nechceme se uskromňovat - a proč taky jako. Kvůli lidem, co vůbec neznáme? Kvůli lidem, co se budou chovat stejně, jako bysme se chovali my v podobné či stejné situaci? Kvůli lidem, kteří jsou nám ve věcech normálního života až nebezpečně podobní a liší se vlastně jen nábožensky a kulturně (a ani tyto aspekty nejsou tak jiné od těch "typicky českých")?

Až se zas někdo budete chtít stěhovat za lepší prací a vyšším platem, vzpomeňte si, že svět si to nepřeje. Máte zůstat sedět doma na prdeli, čumět na neustále se opakující zprávy v televizi (poslouchat důležité novinky dne typu "narodila se čtyři nová koťata paní Martičce ze ...") a hlavně držet hubu a krok s většinou, abych náhodou něco nezměnil!

- Momentálně už nemluvím o blogerech, jako spíš o většinové české společnosti. Přiznejme si to - většina obyvatel nebloguje/nepíše a dívají se často na věci z úplně jiných úhlů pohledu (většinou ale z jednoho a toho samého úhlu pohledu)!

P.S.: Neurážím zde cíleně jednotlivce, ale tupou masu lidí zarytě trvajících neustále na tom samém, neschopných změny názorů či rozšíření obzorů. Nepovažujete-li se za příslušníky této masy, pak vás neurážím... ;-)

Návrat z cesty

11. listopadu 2015 v 8:53 | Njina Athys |  Názory
Balo to velice plodných 6 dní, kdy jsem si prostě jen tak cestovala a užívala života. Jednoho dne mě prostě popadla touha vykašlat se na školu, povinnosti a všechno hodit za hlavu. Nikdy jsem nebyla fanda prokrastinace, lenošství a podobných věcí, ale někdy prostě i já mám všeho dost. A tak jsem se nechala uvolnit ze školy a vydala jsem se pěšky na týden pryč.
Nejela jsem autem, autobusem, vlakem, metrem, tramvají, neplula jsem lodí, ani neletěla letadle. Šla jsem čistě pěšky a místy, kde je minimum lidí. Prostě jsem trénovala na Španělsko, které se mi pomalu začíná rozplývat, ale já ho rozplynout nenechám!

Vlna strachu

10. listopadu 2015 v 14:58 | Kate |  Tváře války
Síla slov. Dle mého osobního názoru je to téma přesně šité na dnešní poměry, či spíše na dnešní krize - především mám na mysli jednu určitou a to krizi uprchlickou.
Síla slov. To pohání moderní zpravodajský byznys...

A já se bojím stále víc a víc.



Romantická smrt?

9. listopadu 2015 v 7:15 | Kate |  Názory
Romantická smrt - nikdy jsem tohle slovní spojení nechápala, nikdy jsem ho nedocenila. Smrt je smrt - odlišně pojato může být jen to, co se děje před ní a po ní.
Smrt je prostě smrt a je jedno, jestli zemřete na stáří, zda se utopíte, jestli zemřete při autonehodě, zda vás někdo zavraždí nebo se zabijete sami.
Způsoby se liší, výsledek zůstává stejný - výsledkem je neměnná smrt.
Jenže co je to smrt?
Pro každého živého člověka je to něco jiného - za mrtvé mluvit nemohu; s tou "druhou stranou" se špatně komunikuje - neberou mi telefony.
Pro zdravého, šťastného a spokojeného člověka je to nevítaný společník.
Pro dlouhou nemocí sužovanou osobu může být vysvobozením, ale i známkou toho, že svůj boj prohrál.
Pro sebevraha třebas jediné možné východisko - ukončení něčeho nesnesitelného nebo bolestného.
Pro vraha zbavení se nepohodlné věci, pro oběť prostě konec života.



Sny té, jež mi dala život

8. listopadu 2015 v 19:17 | Njina |  Vlastní tvorba
Nevím jak se mi to podařilo, ale poprvé za svůj život mi moje mamka řekla něco o sobě. Něco, co střežila v hloubi duše jako oko v hlavě. Něco pro ní velice intimního. Slíbila jsem jí, že to nikomu neřeknu, ale Njina uvnitř mě to nikomu neslíbila. Moje maminka vůbec netuší, že mám blog, nebo že píšu. Ví jen, že každý den sedím nějakou tu vzácnou chvíli u počítače a NĚCO si na něm dělám.
Možná je to tím, že je podzim a lidé mají tendenci víc přemýšlet.
Každopádně - dnes cokoli se týkalo filmu jsem se dozvěděla sny té, jež mi dala život.


Jablko poznání

7. listopadu 2015 v 18:46 | Kate |  Témata týdne
Nikdy mi nedošlo, že i sbírání ovoce u cest může být zvláštní zálibou. Vždycky, když jsem se šla na podzim někam projít, utrhla jsem si nějaké krásné jablíčko u cesty a s chutí jsem je snědla. V létě to byly třešně, no a v zimě a na jaře jsem prostě měla smůlu, protože nic nerostlo...
Přišlo mi přirozené dojít k větvi, jež prostě přerostla zeď či plot zahrady a ochutnat jejích plodů.
Ráda jsem čítávala o starých dobách, kdy děti potají přelézaly vysoké zdi, jen aby mohly ochutnat ta zapovězená jablka. Když je chytili, dostaly děti na zadek a pelášily domů až se jim za patami prášilo...
A dnes? Obtloustlé děti sedí u televizí s pop-cornem nebo čučí na monitor počítače; vyhublé, anorektické děti (a zdá se, že to už dnes nejsou jenom dívky) se fotí před zrcadly, malují se všemi možnými barvami a chovají se jako striptéři/striptérky - čím odhalenější, tím lepší, čím víc sexy póza, tím líp...

Jablko a Eva

Dřevorubecké pohádky - Pohádka 2.

6. listopadu 2015 v 15:01 | Kate |  Vlastní tvorba
POHÁDKA 2. (6:00 min)
Uprostřed nejhlubších lišejníkových lesů žije odpradávna v malé chaloupce Kořínková babka. Lidé si jí velice cení hlavně pro její znalosti léčivých bylin a pro dobré rady, které dá každému, kdo je potřebuje.
Před mnoha a mnoha lety si k ní pro radu přišel i mladý Skamen Amen.
Babička ho posadila ke stolu, na talířek mu dala čerstvě upečenou bábovku z kůry a vyzvala ho, aby jí řekl, co ho trápí.
Skamen se nenechal pobízet, ukousl si kus bábovky a začal vyprávět.

Představa růže

5. listopadu 2015 v 9:28 | Kate |  Vlastní tvorba
Kdysi dávno žili dva chlapci. Jeden byl povahou snílek a dobrodruh, druhý byl velice praktický a vždy stál nohama na zemi. Ze snílka vyrostl cestovatel - navštěvoval cizí kraje, viděl krásu jiných žen a byl šťastný. Z jeho kamaráda se stal zahradník - svou láskou a pečí zahrnoval nejrůznější květiny, pod jeho rukama vyrůstaly ty nejkrásnější květiny v celém království a i on byl šťastný. Oba muži žili, aby vyplnily své sny.
Jednoho dne se cestovatel vrátil do svého rodného kraje. Navštívil i svého nejstaršího kamaráda. I v dalekých krajích slýchal jeho jméno - všichni ti orientální sultáni, faraonové, králové i jiní panovníci, toužili mít alespoň jednu květinu od Zahradníka.