Únor 2016

Odkaz

21. února 2016 v 17:11 | Kate Stone
Znáte také ty divné náhody? Třebas jen tak jdete po ulici a čirou náhodou si vzpomenete na kamaráda z dětství, kterého jste roky neviděli, ale sem tam si napíšete pár řádek. S úsměvem si vybavujete lumpárny a neplechy, co jste spolu vyváděli. Pro sebe se smějete tomu, jak jste kamarádovi ve spánku pokreslili obličej a on, aniž by o tom věděl, šel takhle druhý den do školy. Pak dojdete na roh ulice a nechtěně vrazíte přesně do toho člověka, na kterého jste ještě před chvílí vzpomínali. Zajdete na kávu a něco ostřejšího, zavzpomínáte a nakonec se u pátého panáčku prokecnete a řeknete mu o té divné náhodě. On v mlžném alkoholovém omámení prohlásí, že ve chvíli srážky si na vás také vzpomněl. Nakonec se oba shodnete na tom, že to byla opravdu hodně, hodně, hodně moc divná, ale šťastná náhoda.

A třebas tou náhodou mohl být nějaký polibek od cizího člověka.
Tak možné to je, že?!
Povídáte si na nějaké oslavě s kamarádem, když tu se k vám přichomítne nějaký neznámý kluk a zčista jasna, jen tak vám dá "pusinku". Ehmmm...
Pokud by vypadal dostatečně hezky, slušně a šarmantně, asi jen málo komu by se to nelíbilo...
Byl-li by to však nějaký starý ožralý páchnoucí tchoř, tak pepřák do očí a kopanec do "míst, kam slunce nezasvítí" mi zní jako nejlepší možná reakce!

No nejsou tyhle nepředvídatelné situace tím, co dává našemu životu ten správný náboj nebo, chcete-li, tu správnou jiskru? Díky nim máme při nudných šedých večerech o čem barvitě vyprávět a život je o něco pestřejší...


Cestovatel se vždy vrací

11. února 2016 v 11:28 | Njina Athys |  Témata týdne
Domov je nesmírně důležitým místem.
Tisíce, statisíce, ba dokonce miliony lidí každý den vyráží na cestu. Ať už je to cesta do práce, na výlet nebo do školy - ať je dlouhá tisíce kilometrů, nebo jen pár kroků je to cesta s nějakým cílem a důvodem.
Mým důvodem k cestování byla odedávna jen touha vracet se domů.
Do údolí, ve kterém jsem udělala první krůčky. Do zahrady, ve které jsem poprvé vyšplhala na strom. Do místnosti, která slyšela má první slova a můj první smích.
Mým cílem bylo a je vracet se do starého domu, který tu byl dlouho přede mnou a bude tu ještě dvakrát tak dlouho i po mně.


Bloger jako kněz

10. února 2016 v 21:08 | Njina Athys |  Názory
Od chvíle, co jsem tu na blogu nepravidelným, leč vášnivým přispěvatelem, přijdou mi blogeři dost podobní kněžím (myslím katolické kněze). Ne, že bych si myslela, že každý začínající bloger musí povinně skládat slib celibátu. Nebo snad, že zdejší novicové slibují věrnost "Blog.cz" až do smrti a že jiného poskytovatele podobné služby používati nebudou. Nedomnívám se ani, že by slibovali bezmeznou poslušnost hlavnímu administrátorovi...
Ehmmm... Ne - v těchto ohledech jsou blogeři pouhými smrtelníky, ne sluhy Božími.
Podstata mého obrazného přirovnání blogera ke knězi tkví v něčem jiném.


Násilí na ženě - Jak jsem mohla být tak slepá?!

3. února 2016 v 13:28 | Kate Stone |  Názory
Lidé dnes velice rádi zkoumají minulost své rodiny. Genealogické stromy má doma na půdě snad každý. Všichni by rádi zjistili, že mají v rodině nějakou tu modrou krev šlechticů, geny nadaných matematiků, operní pěvce, Einsteiny, Turingy, Curie-Skłodowské, modelky, papeže, hrdiny...
Kdo by ovšem stál o maniaky, vrahy, podvodníky, zloděje nebo násilníky v příbuzenstvu?


Bez podvádění neobstojíš!

1. února 2016 v 7:28 | Kate |  Názory
Copak se v dnešní době normální obyčejný člověk neobejde bez podvádění? Copak nic nejde udělat bez lží, kliček a podvodů?
Právě jsem se dozvěděla, že nemám právo získat kolej. Důvod je prostý - mé trvalé bydliště je pouhých 49 km od vejšky, na níž se chystám.
Nikoho už nezajímá, že neexistují vlastně žádné spoje, jak bych se z místa bydliště mophla do školy dostat. Prostě jsem v okruhu 50 kiláků - konec! Vyřízeno! Nezájem!