Červen 2016

Katastrofy v životě lidském

24. června 2016 v 13:29 | Njina |  Témata týdne
Život je jedna velká katastrofa, skládající se z dalších drobných i větších katastrůfek. Ovšem porovnám-li svůj život, s životem některých lidí v mém okolí, ať už jsou to kolegevé z "práce", spolužáci ze školy (teď již ex-spolužáci), příbuzní a někteří známí nebo kamarádi; já z toho porovnávání vždy vyjdu jako vítěz - tedy nejlépe. Za 19 let života jsem totiž ještě nestihla pokonit tolik věcí, kolik jsem mohla, nebo kolik jich pokazili mí drazí životní kolegové (což je označení pro celou škálu výše jmenovaných osob).
Narodíme se, několik měsíců žmouláme matčino poprsí a ždímáme z něj každou kapku "jídla" a naprosto kašleme na jakékoli problémy těch zvláštních "dospělých", kteří začnou kolem hystericky lítat pokaždé, když vám ujedou očička každé na jinou stranu, nebo když z legrace přestanete na chvíli dýchat, ale pořád na ně mrkáte a žmouláte si přitom pobaveně prstíky.

(Korben Dallas, SORS - Kam ideme)

Vracím se z pohřbu...

18. června 2016 v 22:35 | Njina |  Témata týdne
Je to vlastně celkem hnusná ironie osudu, víte?!
Před hodinou jsem se vrátila z pohřbu svého pra-pra-prastrýce, či čehože. Jmenoval se Richard, stejně jako ten angličan - král Richard "Lví srdce".
Ten přídomek "Lví srdce" strýčkova jmenovce je další z řady životních sarkasmů - Ríša zemřel na infarkt, tedy na selhání svého zvířecího srdce.
Nevím, zda se smát, nebo brečet, ale po dlouhé době, kdy jsem blog vyměnila za práci a občasné učení, tu narazím zrovna na téma "hřebík do rakve".


Jak se vypořádat s nechtěným nápadníkem?

16. června 2016 v 21:09 | Kate |  Témata týdne
Máte-li, vážení čtenáři, pifku na nějakého úchyla, můžete teď jednomu potencionálnímu zatlouct pořádný hřebíček do rakve. V opačné případě ten hřeb do rakve přijde stejně, ale je možné, že ta rakev bude má!

Dámy (a případní pánové)!
Tímto Vás srdečně vítám na tomto blogu. Jsem velice ráda, že jste se zavítaly(i) právě Vy!
Jste to totiž právě Vy, kdo mi zaručeně poradí a pomůže.
Jistě se zrovna teď ptáte: "S čím jí asi tak můžu zrovna já pomoct?!" a já Vám mile ráda tuto otázku ihned zodpovím...

Nejprve se budeme muset vrátit ještě do doby mého středoškolského před-maturitního působení. Před oněmi několika měsíci jsem ještě jako nadšená studentka pobývala v prostorách mého milovaného gymnázia, jež mi bylo vším - matkou, dcerou, milenkou. Trávila jsem v něm přehršle svého času. Je docela dost možné, že se školou jsem strávila víc času, než se svou pravou člověčí rodinkou...
Hmmm - to je ale jiná pohádka.

Zpět k mému problému...


Nová posedlost? Aneb "deníček"

14. června 2016 v 22:47 | Kate |  Názory
Vždycky jsem si chtěla zkusit psát deníček, ale nikdy jsem se k tomu nějak nedostala. Vždy jsem si myslela, že deníčky jsou jen pro třinácti leté fiflenky v růžovém, které si nepíší o ničem jiném, než jak se zamilovaly do toho a do toho. Ohrnovala jsem nos a brblala jsem hned proti třem věcem:
1) Proti jejich růžovému mozku - tedy "nadávala" jsem jim za to, že se nezabývají něčím smysluplným, jako třeba házením hrachu na zeď (jelikož to je stále smysluplné v porovnání s jejich zápisky).
2) Proti jejich "láskám", konkrétněji pravým láskám na celý život, které jsou tak na týden nejdéle a jakmile zamilování přejde, vztah je poslán k ledu.
3) Proti jejich věku - většinu e-deníčků či blog-deníčků, na něž jsem narazila a ze zvědavosti si kousek přečetla, psaly 13ti, nanejvýš 14ti leté holčiny. Psaly o věcech, které jsem já ve svých čtrnácti znala tak maximálně z učebnice nebo z nemravných filmů. Navíc ty dívky psaly, jako kdyby sexualita byla hra s barbienkami. Styl, jakým byly zápisky vedeny, napovídal tomu, že si děvčátka myslela, že to právě ony jsou nejznalejší světa! (Znovu připomínám, že těm bytůstkám nebylo ještě 18 a některým ani 15 let).

Na deníčky jsem tedy zanevřela ještě předtím, než jsem si jeho psaní mohla vyzkoušet. V době, kdy byly v módě památníčky a současně s tím i deníčky, já jsem opět byla outsiderem, jelikož jsem nějak neměla zájem svěřovat se papíru, který - ač nechtěně - může "mluvit".
Svá tajemství jsem svěřovala vždy jen sama sobě, zíraje do zrcadla na svůj zrcadlový obraz, nebo jsem ta nejpalčivější psala na papírky a těch jsem se ihned zbavovala buď spálením v ohni, zahrabáním do země, roztháním na maliličkaté kousíčky a vyhozením do vzduchu, nebo prostě pustěním po řece.
Jistě jste poznali, že jsem v té době byla tak trochu blázen ne do kluků, ale do magie a rituálů a vůbec do všeho tajemně krásného a přitažlivě kouzelného.

O asi tak pět let později, tedy dnes, ve věku 18ti let, jsem zjistila, že má hlava je přeplněná. Ani blog, který píši od 17ti, nestačí filtrovat a ventilovat šílenosti, a že tlak v mé lebce se nezmírňuje, ale naopak s každým novým článkem roste a roste. Nápady se množí jako králíci v Autrálii a já musela vymyslet nějaký svůj "Rabbit-Proof Fence". (Mimochodem tento film doporučuji!)
Dnes ráno jsem si koupila ve výprodeji s výhodnou slevou 12ti % nějaký linkovaný kroužkový blok. Před pěti minutami jsem ho nadepsala jako majetek Kate Stone a opatřila jsem ho, spíše z legrace, výhružnou cedulkou se skříženými hnáty a lebkou s varovným nápisem - neotevírat pod pohružkou strašlivého konce života v rukách rozzuřené Kate!

Považuji psaní deníku za pouhý chvilkový rozmar, ale když mi to pomůže ventilovat nápady i jinak, než-li pomocí článků a povídek, budu jen ráda. Některé myšlenky totiž na internet opravdu nepatří a napsat je na papír, aniž by byly spálené, roztrhané, zahrabané či rozmočené, je skvělý způsob, jak zmapovat svou "cestu životem" a svůj psychycký vývoj.

Počítám, že do týdne se z mého deníčku stejnak stane další sešit na nepublikovatelné povídky a články.
Těším se však na záznamy začínající slovy "Milý deníčku,"...
Dříve mi to přišlo jako neskutečně pitomé - dnes to beru jako směšně, šíleně, vzrušující...
Držte mi pětsi - Kate dnes vstupuje do nové etapy života!!!
(A má to zdokumentované hned dvakrát - jenou na blogu, podruhé v deníčku!)

Ach, ta pravá česká mluva!

8. června 2016 v 12:38 | Kate |  Názory
Komunikace je klíčový vynález pro přežití a vývoj lidské rasy. Můžeme komunikovat více způsoby. Například díváním se do očí, jelikož se říká "Oko - do duše okno". Můžeme komunikovat doteky nebo jen tím, jak stojíme, sedíme - jednoduše a bez kříkras řečeno: svým tělem... Důležitou a neméně důležitou komunikací jsou i slova.
Řeč je naším věrným společníkem. Každý den jí používáme a jen málokdy opravdu spontánně nepromluvíme ani slovo. Mluvit, tedy říkat slova, potřebujeme v novodobé společnosti, abychom nezemřeli hlady či žízní - bez mluvení si například jídlo v restauraci jen těžko objednáte, či chcete-li ty špagety bez sýru, budete si o to pravděpodobně muset říct; číšník to z vašich úpěnlivě prosících očí jen těžko vyčte.