Srpen 2016

Ach, co budu poslouchat?

29. srpna 2016 v 9:26 | Kate
Představte si to - přijedete po neskutečně dlouhé době strávené v "divočině" - což znamená jen a pouze bez netu - a chcete si pustit nějaké ty peckovní songy. Na YouTube jste už delší dobu lehce naprdnutí a z trucu jste se tedy dali na poslouchání Mixer.cz, jelikož jejich výběr je přeciš jen o něco kvalitnější a hlavně, což já osobně oceňuji nejvíce, je jejich playlist různorodý.
Prsty klapají po oblíbené klávesnici, na níž ještě před půl hoďkou ležel prach a oči kontrolují, co to ty prsty vlastně píšou. Nejprve "M", potom "I", "X" atd.
Vezmu-li v potaz, že jsem se teď k počítači přes měsíc nepřiblížila ani na míli, je vyklapávání stále poměrně rychlé a přesné (kupodivu).
Pár vteřin, než se stránka načte A!


Žít v představách...

12. srpna 2016 v 18:24 | Kate |  Názory
Ať chceme nebo ne, život jde popsat a shrnout do několika bodů, které nás opravdu vystihují.
Tady, na blogu, jsem již nějaké to pondělí (blog jsem založila v pondělí na svatou Kateřinu, abyste věděli) a za tuhle dobu jsem publikovala nejeden egoistický článek věnovaný jen a pouze mně! Dalo by se říci, že ty články ukazují mě a týkají se vždy nějakého toho bodu, zahrnutého v mém "životním životopise".
Neopominutelnou součástí mého pozemského působení je kouzelná schopnost být úplně duchem mimo.
Kdykoli a kdekoli si dokážu v duchu odskočit podívat se do koupelny, nebo do ledničky, do oblíbeného supermarketu nebo do jiného města...
Je mi jedno, o jak důležitou věc se právě jedná - stejně zmizím jako pára na hrncem, nebo jako nechtěně upuštěný duch.
Pár lidí mě začíná podezřívat z epilepsie a to poté, kdy jsem přímo před komisí u maturity nechtěně odplachtila na křídlech fantasie vymyslet nový svět pro své povídky a příběhy. Zasekla jsem se při porovnávání eukariotické a prokariotické buňky a až když se učitelka naklonila dopředu a vyzvala mě, abych pokračovala, jsem byla schopná navázat na přetrženou nit myšlenek. ïhned potom jsem si potají na WC na kus papíru poznamenala koncept na dva články a jeden příběh na pokračování.
Život v představách i za bílého dne. Nejsem čistokrevný snílek - jsem spíše snílek říznutý realistou, avšak s amputovaným negativismem.
Realita je krásná věc, ale bez našich drobných vychytávek občas stojí za pendrek. Západ krvavě rudé slunce je věc na kterou se nezapomíná. Pro mě je však důležité vždy vymyslet alespoň jeden kratičký příběh, abych své děckosti dovolila se vyřádit.
Často tak v hlavě píšu kratičký příběh o skřítkovi, který vysypal trakař plný červených klubíček, o Apollonovi a jeho novém zářivém kole, o oku velkého obra Atlase, který podpírá oblohu...
Dříve jsem i z květináče dokázala udělat hrdinu. Neskutečně ráda jsem psala pohádky pro sestřičky. Bylo to hlavně v době, kdy ještě neuměly pořádně mluvit a tak poslouchaly bez zlobení a vždy se na nový příběh těšily.
Teď už sourozenkyně žvatlat umějí, avšak stále ještě si rády nějakou "uspávačku" poslechnou. Nespokojí se však jen tak s něčím - příběhy teď musí být mnohem více promyšlené.
Život v představách je pohoda, dokud nenarazíte na svou vysněnou práci, kde od vás budou vyžadovat 100% soustředění.
Představy se ale občas plní, tak budu muset doufat, že to bude i můj případ a já se toho dvojího života nebudu muset vzdát.