Prosinec 2016

Drobnosti, které těší

27. prosince 2016 v 23:45 | Kate |  Názory
Naše životní cesta je vydlážděna vzpomínkami, zážitky a zkušenostmi. Díky minulosti můžeme mít vůbec nějakou budoucnost a co víc - právě minulost má nezanedbatelný podíl na tom, jak ona budoucnost bude vypadat. Celým životem nás provází lidé. Začíná to rodiči. Ti nám dají základní dovednosti a vědomosti k přežití v tom velkém krutém světě za zdmi rodinného "hnízda". Pak přijdou kamarádi a nahradí roli rodičů. Z kamarádů se stanou přátelé a praví přátelé jsou zlatým dolem pro každého. S přáteli přijde ještě člověk, na kterém nám bude záležet ještě o kousíček víc a jiným způsobem, z něj se stane životní partner. Tyto tři "skupiny" lidí, tedy rodina, přátelé a partner, se stanou základem našich životů. Vzniknou vazby, které nepůjdou jen tak lehce zničit, budou-li budovány opravdu poctivě.
A vzpomínky se budou kupit. Jedna přes druhou budou překrývat každou vteřinu našich životů. A až nám vlasy zešednou, až budeme staří a třebas i trochu nemocní, vždy si rádi sedneme k zapálenému krbu a s pohledem upřeným do žlutých, klidných plamenů ohně, budeme vzpomínat.
Vybaví se nám zajisté důležité věci, jako první polibek, maturitní ples, první láska, odchod rodičů, narození dítěte a kdo ví co ještě nás za ty dlouhé roky potká...
Čím déle ovšem budeme u toho krbu sedět a pozorovat oheň, tím více vzpomínek vytane. Až přejdeme ony důležité milníky naší historie, objeví se vzpomínky, které potěší a zahřejí. Budou to drobnosti. Ano, drobnosti. Vždycky jsou to drobnosti.


Na chvíli normální

13. prosince 2016 v 11:44 | Kate
Ach, ten dnešní hon za originalitou. Individualismus nám tu bují ve velkém a my jeho růst ještě podporujeme. Lidé se uměle snaží být všechno jen ne mainstream. Hipsteři pohrdají světem a svět pohrdá hipstery. Každý se snaží zanechat ve světě svojí vlastní nezapomenutelnou a originální stopu. Každý chce být čirý originál...


Dvě záchranářky...

11. prosince 2016 v 15:56 | Kate |  Názory
Není to moc let zpátky, co jsem si uvědomila, že první pomoc je pro mě naprosto neznámý pojem. Na prvním stupni základní školy nás tím učitelky zjevně nechtěly zatěžovat, jelikož si mysleli, že na základní život zachraňující úkony jsme ještě příliš nechápaví. Na nižším stupni gymnázia nám za celé 4 roky tak nějak nevyšel čas a s látkou jsme byli pozadu opravdu o hodně. Plazi a ptáci i tehdy měli větší přednost než správný postup resuscitace nebo ošetření masivního krvácení.

Milujme své kamarády!

11. prosince 2016 v 11:11 | Kate |  Názory
I stalo se zvykem, že před zkouškami zůstávám i o víkendech na koleji. Jelikož všichni studenti koleje opustí již ve čtvrtek večer jako krysy opouštějí potápějící se loď, bývá tu o víkendech neskutečný klid a ticho - tedy pokud si zrovna portugalci, schodou okolností moji sousedi, nerozhodnou uspořádat pártičku. V místě, kde jsem žila po dlouhých 19 let, bych takový klid neměla, neboť bych musela přinejmenším teď před Vánoci pomoci s vařením, pečením, zbobením a ještě s kopou jiných prací domácích. Takhle na koleji jednou dvakrát zametu, milosrdně umyji nádobí svým spolubydlícím i sobě, možná tak lehce poklidím oblečení a přeperu ponožky, neboť již začínám lehce pociťovat jejich nedostatek - je zajímavé, že kalhotek je stále ještě dostatek...


Plno v hlavě - plno v životě

4. prosince 2016 v 11:03 | Njina |  Názory
Hlavě občas pomůže vypustit několik přebytečných, roztahovačných myšlenek do éteru. Děje se toho najednou nějak moc a proto mi kolabuje systém správného chování.
Tak nejprve - to že jsem na vysoké pociťuji bytostně až teprve teď, necelé dva týdny před zkouškovým obdobím. Předtermíny zkoušek, zápočtové testy, přibývá průběžných testů, jejichž úspěšné napsání znamená možnost vůbec být připuštěn k zápočtu...



Mléko nebo sugesce?

3. prosince 2016 v 16:23 | Kate |  Názory
Již po několik dní ráno vstávám a sama sebe se lekám. Bílá tvář s černými kruhy pod očima, v očích známky potlačované bolesti a ruce překřížené přes bolavé břicho. Nejméně deset minut klečím u záchodové mísy, která je teď mojí nejvítanější kamarádkou, a přemítám nad událostmi minulými. Když se nakonec mému rozbouřenému organismu podaří jakž takž dát do kupy, zvedám se a mířím do sprchy, abych se opravdu zmátořila a dostala se do formy, kdy alespoň trochu zvládám chodit na přednášky.



Spolu-obydlování koleje

2. prosince 2016 v 11:21 | Njina |  Názory
Se spolubydlícími je to prostě kříž a to zvlášť se spolubydlícími na třílůžáku na koleji.
Když chytnete fajn lidi, můžete si pískat a šťastně a spokojeně si žít až do konce akademického roku.
Jenže když chytnete cokoli jiného, než fajn lidi, máte to prostě blbý...


První krok

2. prosince 2016 v 1:24 | Kate (korektura: Njina) |  Témata týdne
Byl pozdní večer...a stalo se hodně věcí.
Lidičky, láska je asi stejné podstaty jako štěstí - občas totiž sedne i na vola.
Stane se občas, že narazíte na člověka, který se vám prostě zalíbí a zalíbí se vám prostě o trochu víc.
A tak si řeknete, že CHCETE něco víc...
Ten kluk, kterého jsem potkala, se právě rozešel po čtyřech letech se svojí slečnou. Oznámil mi to dost nadšeně, s jistou dávkou narážek. Pozval mě ihned k sobě na pokoj ohřát si jídlo, dát si mošt, popovídat si...
Vyzval mě, ať se posadím vedle něj na postel a začal mě pošťuchovat. Nejvíc ho bavilo mě lochtat a smát se mému vypískávání. Když pak na mě začal ukazovat kosti a svaly, které máme umět na zkoušku z anatomie, tak nějak jsem věděla, že mě balí.
A ta myšlenka se mi hoooooooodně líbila...