Drobnosti, které těší

27. prosince 2016 v 23:45 | Kate |  Názory
Naše životní cesta je vydlážděna vzpomínkami, zážitky a zkušenostmi. Díky minulosti můžeme mít vůbec nějakou budoucnost a co víc - právě minulost má nezanedbatelný podíl na tom, jak ona budoucnost bude vypadat. Celým životem nás provází lidé. Začíná to rodiči. Ti nám dají základní dovednosti a vědomosti k přežití v tom velkém krutém světě za zdmi rodinného "hnízda". Pak přijdou kamarádi a nahradí roli rodičů. Z kamarádů se stanou přátelé a praví přátelé jsou zlatým dolem pro každého. S přáteli přijde ještě člověk, na kterém nám bude záležet ještě o kousíček víc a jiným způsobem, z něj se stane životní partner. Tyto tři "skupiny" lidí, tedy rodina, přátelé a partner, se stanou základem našich životů. Vzniknou vazby, které nepůjdou jen tak lehce zničit, budou-li budovány opravdu poctivě.
A vzpomínky se budou kupit. Jedna přes druhou budou překrývat každou vteřinu našich životů. A až nám vlasy zešednou, až budeme staří a třebas i trochu nemocní, vždy si rádi sedneme k zapálenému krbu a s pohledem upřeným do žlutých, klidných plamenů ohně, budeme vzpomínat.
Vybaví se nám zajisté důležité věci, jako první polibek, maturitní ples, první láska, odchod rodičů, narození dítěte a kdo ví co ještě nás za ty dlouhé roky potká...
Čím déle ovšem budeme u toho krbu sedět a pozorovat oheň, tím více vzpomínek vytane. Až přejdeme ony důležité milníky naší historie, objeví se vzpomínky, které potěší a zahřejí. Budou to drobnosti. Ano, drobnosti. Vždycky jsou to drobnosti.




Staří lidé nejraději vzpomínají na maličkosti, které je těšily. Vím to, jelikož jsem nyní strávila nějaký ten čas na oddělení následné péče, na němž leží samí staří lidé. Kromě toho, že jsme se starali o každodenní věci (hygienu, podávání léků,...) my, studenti, jsme byli pro tyto staré lidi darem z nebes. Byli jsme těmi, kdo naslouchají po třikráte té samé historce a smějí se již pošesté tomu samému vtipu. Byli jsme lidmi, kterým se mohli svěřit, se kterými si mohli povídat.
Ne všichni moji kolegové (spolužáci) toho byli schopni, ale bylo nás tam takových kupodivu dost.
Přeci jen jsme záchranáři a tuhle základní péči (umývání, převlékání postelí, podávání jídel, atp.) nebudeme až tak moc potřebovat umět, povede-li se nám vystudovat a získat práci tam, kde se o ni můžeme ucházet. My budeme spíš muset umět řídit, jelikož sanitky se stávají v poslední době spíše taxíky, ačkoli sem tam nějaká ta resuscitace je taktéž zapotřebí.
Ty babičky a dědouškové, kteří leží na odděleních jako bylo to "naše", vzpomínaly stále na samé maličkosti. Paní, kterou jsem dostala "na starost" mi každý den vyprávěla o květinách, které má doma a o které se jí chodí starat sousedka. Každý den mi povídala o každém druhu rostlinky, který za svůj život dokázala vypěstovat. Řekla mi o své dceři, která za ní jezdí do nemocnice tak často, jak jenom může. Vzpomínala na každý detail vytrážového okna kostelíka, do kterého přinejmenším čtyřicet let chodila na mše. Povyprávěla mi o tom, jak moc se vždycky těšila na pátek, kdy měli tancovačku a ona mohla vytáhnout svoje nejhezčí šaty a pořádně se vyparádit. Stěžovala si na psa jedné paní v jejich domě, který vždycky začal štěkat uprostřed noci. Vyprávěla mi o třešňovém sadu, který býval v místech, kde nyní stojí obchodní dům, kam chodila s bratrem jako malá vyjídat sladké plody...
Tahle "moje" paní vzpomínala hlavně na maličkosti, na obyčejné věci, které jí udělaly radost. Nevzpomínala na Revoluci v 89, nepovídala mi, která strana vyhrála volby v roce XY, ani která reforma vyšla tehdy a tehdy. To, co pro ní bylo důležité byly rostliny, sousedka, dcera, vytrážové okno, šaty, noční štěkot psa a třešňový sad...
Ten čas na ONP by byl dost monotónní, bez té mé stařenky. Díky ní jsem dostala zápočet (museli jsme odevzdat anamnézu jednoho ze staroušků a tahle paní souhlasila, že to s ní můžu udělat) a získala jsem opět nějaké ty kredity.
V životě nás ovlivní mnoho věcí, událostí a lidí. Často největší dojem po sobě zanechají ti, jejichž jména si ani nepamatujeme a na drobnosti, které přecházíme bez povšimnutí v přítomnosti, budeme v budoucnosti ještě rádi vzpomínat...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 2. ledna 2017 v 12:27 | Reagovat

Ano, je to jako malý princ a jeho růže. Žádné geopolitické události, ale růže...

2 Kate Kate | E-mail | Web | 7. ledna 2017 v 8:06 | Reagovat

[1]: Přesně! :-) Prostě jenom růže. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama