Dvě záchranářky...

11. prosince 2016 v 15:56 | Kate |  Názory
Není to moc let zpátky, co jsem si uvědomila, že první pomoc je pro mě naprosto neznámý pojem. Na prvním stupni základní školy nás tím učitelky zjevně nechtěly zatěžovat, jelikož si mysleli, že na základní život zachraňující úkony jsme ještě příliš nechápaví. Na nižším stupni gymnázia nám za celé 4 roky tak nějak nevyšel čas a s látkou jsme byli pozadu opravdu o hodně. Plazi a ptáci i tehdy měli větší přednost než správný postup resuscitace nebo ošetření masivního krvácení.

Na vyšší stupeň gymnázia jsem se přesunula s vědomím, že takhle už to dál nepůjde. Děsilo mě vědomí, že se něco stane a já nebudu vědět co dělat. A strašila mě ještě jedna varianta - že se něco stane mně a nikdo kolem nebude vědět, co dělat.
Kurzy První pomoci od Českého červeného kříže byly mou jasnou volbou číslo 1.
O rok později jsem se hlásila na kurz pro "pokročilejší". Kurz "Zdravotníka zotavovacích akcí" mi dal možnost pracovat jako zdravotnice na letních táborech, školách v přírodě a na jiných akcích, nejen dětských. To, co mě naučili na kurzech bylo naprosté minimum a i to minimum jsme, kvůli nízké hodinové dotaci, prolétli letem světem. Věděla jsem, že chci-li jet na tábor jako zdravotnice tak znalosti v kurzech získané mi nebudou stačit.
Vrhla jsem se tedy do samostudia. Internet se stal na dlouhou dobu mým nejlepším informátorem, jež jsem nakonec vyměnila za knihy, ale ani ty mi nestačily k ukojení zvědavosti.
Prodělala jsem premiéru v roli zdravotníka na táboře s 80 neposednými dětmi a 10 ještě horšími vedoucími. Byl to křest ohněm, to nepochybně, ale zkušenosti, které jsem díky tomu získala se nedají zlatem proplatit.
Stále jsem chtěla vědět víc. Byla jsem u několika život ohrožujících zranění. Několikrát jsem měla možnost volat zdravotnickou záchrannou službu. Pomohla jsem několika lidem, kteří se zranili, ale 155 nebylo třeba volat, jen je bylo třeba dostat do nemocnice na ošetření.
Řekla jsem si, že ošetřovat lidi mi celkem jde. Jsem v tom dobrá a baví mě to, tak proč si z toho neudělat profesi...
A tak jsem si podala přihlášku na zdravotnického záchranáře. Šla tam i moje kamarádka (a zároveň spolublogerka) Njina. To, že jsem si tam podala přihlášku bylo tajemství, o kterém jsem věděla jenom já. Příjímací zkoušky jsme měli každá v jiném termínu - Njinu jsem na těch jejích podpořila. Bylo vtipné sledovat, jak moc je nervózní, protože jí na přijetí tolik záleží...
A pak přišlo léto. Výsledky jsme se měly dozvědět až v polovině července a my s Njinou jsme se po celkem dlouhou dobu neviděly.
Potkaly jsme se až na "přípravných kurzech" a musím říct, že víc překvapeného a vzápětí i šťastného člověka jako byla Njina jsem ještě nikdy v životě neviděla.
A tak studujeme stejný obor, ale díky našim příjmením nemáme takřka žádný čas společný.
Kamarádky jsme stále, ale už to není to, co to bývalo.
Stále o sobě víme první, spolední - bodejť ne, když stále ještě píšeme obě na blog! Obě máme své kamarády, obě jsme našli věci, které chceme dělat. Stále se rády scházíme, ale už nejsme dvě - je nás mnohem víc, protože záchranáři drží spolu!
Takže, drazí čtenáři - tenhle blog píší rovnou dvě skvělé záchranářky! Njina a Kate - vše při starém, jen v novém hávu!!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 20. prosince 2016 v 18:43 | Reagovat

To je ale půvabné! :-) Škoda jen těch příjmení. Jediné řešení, které vidím, by bylo vzít se, ale to asi není úplně ono, že :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama