Ve chvílích hluboké krize

15. ledna 2017 v 13:07 | Kate |  Názory
Každý z nás si občas musí projít nějakou tou krizí, aby jeho život byl zas o něco bohatší a jedinečnější.
V těch chvilkách krize zvládáte snad jen základní věci, mezi něž patří dýchání a občasné mrknutí. Oči máte třebas i otevřené, ale za nimi je prázdno - nikdo není doma. Vy si totiž na křídlech vzpomínek a roztěkaných myšlenek poletujete neznámo kde. V hlubokém zamyšlení se vám hlavou honí všelicos. Nejčastěji je to mix všeho a ničeho zároveň. Myšlenky se vynořují a opět zapadávají prachem, neboť zmizí dříve, než si je vůbec dokážete plně uvědomit.
Jste unavení, nemáte náladu - no, možná tak leda náladu se přejíst čímkoli, co je v dosahu.
"Za tohle může to depresivní počasí", říkáte si a stále bez pohnutí ležíte v posteli a čučíte do prázdna...




Moje krize byla v jednu chvíli už absolutně nesnesitelná. Učila jsem se tehdy tři týdny v kuse. Do hlavy jsem si rvala ty největší blbiny, jaké vás napadnou - od zdravotnického práva, přes základní ošetřovatelské úkony až po biochemické a biofyzikální děje v lidském těle...
Do toho jsem měla problémy s "kamarádem" - kluk, který mě Bůh ví proč nějaký čas balil, a když jsem si řekla, že s ním bych mohla něco mít, zničeho nic zařadil zpátečku a konec: "Budeme kamarádi..." - největší nesplnitelné klišé v dějinách planety Země. Můj "kamarád" si totiž asi dal cíl vytáčet mě jak se jen bude moct dát. Teď už vím, že naše dvě osobnosti se k sobě hodí asi tak jako trávová vodka k Beefeateru (a řeknu vám že taková kombinace je hezky na zvracení).
Celkové vyčerpání z proučených nocí a dnů smíchejte s osobními problémy a přeplněnou hlavou a máte výbušnou směs podobnou Molotovovu kokteilu jedna dvě! Stačí pak už jen nepatrná jiskřička a vy buď zkratujete nebo vybouchnete.
A ona nepatrná jiskra se jednoho krásného a ledového večera dostavila v podobě neuvěřitelně milého vzkazu na Facebooku, který mi onen "kamarád" napsal - zpětně přiznávám, že ta předcházející zpráva ode mě nebyla zrovna milá a pozitivní, ale nikdo nemůže být neustále jenom jako sluníčko, ani já ne!

"Co ti zase je? Jsi normální? Zase seš příjemná jak nůž v zádech!"

No není to milá zpráva? Nezní vám to taky tak dokonale taktně a ohleduplně? Ach, jaký gentleman, že?
Něco uvnitř mě se zlomilo. Byla jsem naštvaná Neuvěřitelně rozčílená. Byla bych schopná tam vlítnout a udělat mu tam ze všeho malýho zelenýho trpaslíka! Jenže já se místo toho zvedla, oblékla jsem se a na Facebook jsem mu napsala, že potřebuju, aby se mnou šel ven. Odepsal okamžitě, že "jojo".
Svítily hvězdy, svítil měsíc a taky světla pouličních lamp. Věděla jsem, že teď všechno záleží na mě. Až zpětně si uvědomuji, že většinu událostí máme v rukách prvotně my a záleží jen na nás, jak začneme.
A tak jsem začala. Řekla jsem mu, že už tenhle stav, který mezi námi byl doteď, neberu jako udržitelný a hlavně to neberu jako normál. Řekla jsem mu, že se na něj nezlobím, když to řekl ještě jednomu našemu společnému kamarádovi, ale zlobím se, že o našem vztahu nevztahu ví o dost lidí víc, než bych si přála. Léčila jsem se tím, že jsem spoustu informací dávala kamarádkám a neuvědomila jsem si, že jim tím ničím jejich pohled na kluky.
"Když se v něčem necítím dobře, nechci to dělat." řekla jsem mu.
Navrhla jsem, že bysme se měli přestat stýkat. Já jeho přítomnost už dávno nevyhledávám, ale nějak se prostě všude potkáváme. Pořád. Neustále. Na osud nevěřím, kdybych ale věřila, tak v tomhle případě, bych to mohla použít.
Odmítl můj návrh. Prý se budu muset naučit vedle něj být a chovat se normálně...
Hm...
Normálně!

Každopádně - naše malá noční rozmluva spojená s procházkou mi dost pomohla. Srovnala jsem si myšlenky, nabila jsem se novou energií a ačkoli jsem se na podklady pro zkoušku, kterou jsem měla dělat hned druhý den ráno, ani jednou nepodívala, šla jsem spát klidná a veselá. Nabitá energií.
A zas o něco moudřejší...

Když říznete do kůže, už nikdy nebude stejná jako předtím. Rána se samozřejmě po čase zahojí, ale nemůžete po buňkách chtít, aby zaujmuly ta samá místa jako předtím a měly stejný tvar jako kdysi před zraněním.
Stejně tak se dva kamarádi, mezi kterými kdysi bylo něco víc, nemůžou vrátit k předchozímu stavu.
Můj "kamarád" nedokáže být upřímný ani k sobě, natož ke mně. Prý mě vždycky bral jenom jako kamarádku, jenže moje intuice mi říká něco naprosto jiného...
Já už si to v hlavě srovnala, teď je řada na něm...

Říká se: "Přej a bude ti přáno, dávej a budeš dostávat!" A tak mu přeji jen to nejlepší, aby našel co hledá a aby krizí, jakou jsem měla já, nemusel nikdy projít.
Nejsem dokonalá - zjevně se ráda vyžívám v dramatech, ale nejsem jediná...
Lidi by se měli častěji rozhodovat bez váhání a za žádnou cenu by se pak ke svým rozhodnutím neměli vracet. Třeba by svět byl zas o něco jednodušší...
;-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 16. ledna 2017 v 18:44 | Reagovat

No teda, zní to skutečně dramaticky. A v něčem se to až neuvěřitelně podobá mému zážitku se vztahem nevztahem, který ale trval přes rok a ten, kdo to neměl srovnané, jsem byla já. Neměla jsem to srovnané ani trochu a byla to jedna z nehorších krizí v mém životě (trvala jen o trochu kratší dobu, než onen rok a něco a je teda pravda, že za ní stálo daleko víc než ten (ne)vztah). Nakonec jsem se ale rozhodla, že takhle to dál nejde, zapracovala na svých problémech... a když se rozjasnilo, tak on byl vedle mě pořád. A tak se stalo, že už mám pár měsíců nové příjmení :-) Těší mě, že tobě to urovnávání trvalo o tolik kratší dobu i že vidíš zřetelněji, jak se k sobě vlastně máte. Jsi moudřejší než já tehdy :-) A moc ti přeju, aby i tvá dramata skončila tak šťastně jako ta moje - a aby sis nikdy už nemusela dát opáčko podobných zážitků. Člověk sice potom je o něco hlubší, moudřejší a mnohovrstevnatější... ale, upřímně, to jde i samo věkem a netřeba to příliš pohánět kupředu!

2 Kate Kate | E-mail | Web | 17. ledna 2017 v 9:14 | Reagovat

[1]: :-) Moudřejší, než jsi byla ty, se být necítím ;-)
Jůůů!!!! Gratuluji ti ke změně ze "svobodná" na "vdaná"!!!!!! Jsem ráda, že jsi našla toho, koho jsi najít měla... :-) ;-) :-)
Podle mé přednášející na psychologii trvá průměrné "vyléčení se ze vztahu" nejméně tři měsíce až půl roku, byly-li emoce opravdové... :-? Tak i psychologie zjevně objevila kouzlo zapomnění ;-) Tři měsíce už to byly - teď se snad už krize nevrátí... :-)

3 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 19. ledna 2017 v 16:34 | Reagovat

[2]: Děkuji :-) No vida, to psychologii šlechtí! Snad tedy bude mít pravdu :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama