Dělat všechno pro druhé

27. srpna 2017 v 16:10 | Kate |  Témata týdne
Znáte pojem "syndrom spasitele", "syndrom pomocníka" či "syndrom Matky Terezy"? Oba tyto názvy se pojí k jedinému - k člověku, který vše co dělá, dělá jen a pouze pro druhé.
Spasitelé mají často bytelnou potřebu všem pomáhat, poměrně často svou pomoc přímo vnucují. Nejprve raději dodělají věci pro ostatní, teprve poté se vrhnou do svých. Každého chtějí stůj co stůj ochránit před bolestí a před jejich vlastními omyly. Spasitelé jsou prostě věční ochránci a pomahači. Jsou to takové další Matky Terezy.



Dlouhou dobu jsem si myslela, že přesně tenhle přístup by měli mít všichni. Tohle chování jsem odjakživa obdivovala, takovým člověkem jsem se odedávna chtěla stát. Sama jsem se viděla, jak obětavě pracuji pro druhé, jak nemyslím na nic jiného, než jak pomoct JIM. Viděla jsem samu sebe, starající se o hladové černoušky, o nemocné asiaty, o vážně zraněné...
Viděla jsem se jako spasitelku světa a celé společnosti...
Jenže - svět je, zdá se, mnohem a mnohem větší než jsem si ho představovala a nelze pomoci hned, teď, okamžitě všem. Lidí je na Zemi více, než je možno si představit.
A kdo chce zachránit svět, musí začít od píky...
Mosty se také nestaví od prostředka, mrakodrap nelze budovat od špičky. Vždy se musí začít na zemi, nejprve po lehoučku a opatrně, než se získají potřebné zkušenosti a s nimi ruku v ruce jdoucí dovednosti.
Svět nezachrání jeden člověk - ne aniž by nezemřel v mladém věku na vyčerpání nebo aby mu dříve či později z toho všeho vypětí nepřeskočilo.
Ano, Matka Tereza byla úžasná osobnost, skvělá a silná žena. Avšak obětovala celý svůj život druhým. O sobě smýšlela jako o slabé a nehodné Boží lásky, v druhých viděla kousky Boha a s láskou o ně pečovala, zatímco na sebe zapomínala.
Syndrom Pomocníka jako vyšitý.

Nazírat na sebe jako na nehodné něčí lásky, nehodné něčího obdivu, nehodné okusit čokoládu, vzít si třeba v kostele oplatku bez chuti, která má být symbolem něčího těla - aneb pěstovat kanibalismus i s kněžským požehnáním ;))))...
Kam se poděla rovnost?
Všichni jsme lidí. Všichni jsme zrození. Všichni máme stejnou cenu a nezáleží na tom komu, kde nebo kdy jsme se narodili.
Jsme svobodné bytosti se stejnými právy, jen jsme si všichni prošli jinými bitvami a utržili jsme každý své rány.
V mých očích jsme si prostě rovni - ať si plácá kdo chce co chce!
Nikdo by neměl myslet víc na druhé než na sebe - v tomhle ohledu by měla panovat rovnováha nebo možná malé převážení do starání se více o sebe sama.
Spokojenost, radost a láska totiž vždycky musí vycházet a tryskat z našeho nitra, tedy pokud chceme zachránit ten svět. ;))))
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 29. srpna 2017 v 9:48 | Reagovat

Pomáhání druhým se velmi snadno zvrhne v léčení vlastních mindráků. A pak už to najednou není nezištná pomoc, ale takové maskované vydírání... anebo řízená sebedestrukce. A to je vždycky špatně. Neznáš náhodou enneagram? Typ číslo dva. Jako vyšitý :-)

2 Kate Kate | E-mail | Web | 11. září 2017 v 8:23 | Reagovat

[1]: Tak enneagram znám :-) Na záchranářích jsme si ho dělali proto, abychom věděli jak poskládat cvičné záchranné týmy. :-) A mně vyšli dva typy shodně na maximální počet bodů (10b), a to typ sedm a typ osm :-D Možná, že kdysi jsem dvojka byla, ale teď už ani náhodou nejsem :-D

3 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 13. září 2017 v 17:35 | Reagovat

Víš ona je taky pomoc a "pomoc". Souhlasím s Marií Veronikou, že se to kdykoliv může zvrtnout. Člověk by měl pomáhat, tak aby neuškodil sobě, jiným a aby to nemělo později nějaké negativní následky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama