V náručí zkušenosti

20. srpna 2017 v 21:02 | Kate
Viděla jsem smrt.
Pracovala jsem s ní - bok po boku.
Obě jsme pracovaly ve stejný čas, obě se stejným cílem - pečovat o život. Jen jsme k tomu každá používala jiné metody a prostředky.
Pracovala jsem teď po dlouhé měsíce s lidmi, kteří můj život překonali čtyřnásobně. Pracovala jsem s lidmi, kteří po Zemi chodili čtyřikrát déle, nežli já.
Ti lidé se narodili do nějakých rodin. Byli něčími syny a dcerami. Měli své přátele. Měli své sny. Měli své problémy. Prožili ve svých životech různé lásky.
Na mnohé okamžiky v jejich životech jim bylo, díky stáří, umožněno zapomenout, ale na mnoho událostí vzpomínali ti staří lidé i s posledním výdechem.
Umírat jsem viděla bývalé zdravotní sestry, truhláře, prodavačky, učitele, tovární dělnice, matky, otce, tvrdě pracující muže i ženy...



Starala jsem se o člověka, který se věnoval bojovým uměním na nejvyšších úrovních, dokud jednoho dne prostě neuklouzl v koupelně. Jedno uklouznutí změní život denně se pohybujícího člověk přímo k nepoznání - prostě je z něj teď "ležák".
Pečovala jsem a povídala jsem si s ženou, jejímž snem a vášní byla práce v JZD. Neumíte si představit jak vášnivě na to ta 85 letá babička líčila a jak moc se jí stýskalo "po těch zlatejch kravách".
Mýma rukama prošla i 92 letá slepá žena. Bezdětná, jejíž manžel zemřel před 17 lety a jiné rodiné příslušníky už neměla. Ta žena byla poslední nositelkou příjmení svého muže a měla jen jedno přání - již konečně zemřít.
Mluvila jsem s ženou, která byla učitelkou v mateřské školce a všem svým svěřencům pečlivě vštěpovala lásku a hlavně úctu k druhým lidem. Učila malé děti lásce a úctě, avšak ani jedno jí ve stáří, na onom nemocničním oddělní, nebylo poskytováno. Zbyla jí jen jedna otázka: "Co jsem komu kdy udělala tak špatného, abych si zasloužila tohle?"
Hluboce mne poznamenalo setkání s ženou, která témeř cítila ruku Anděla smrti, jak se blíží k jejímu srdci. Ta žena byla při mém nástupu na oddělení veselá a čilá nejen na svůj věk. Ke konci byla jen unavená. Bylo jí 97 let a já sledovala, jak pomalu její tělo opouští život.
A to bylo to nejtěžší. To nejtěžší na tom všem bylo vidět ten zlom. Zlom z veselí a čilosti na únavu a touhu konečně zemřít! Ta bezmoc byla v některých okamžicích přímo hmatatelná. Vědomí, že jim už nemůžu pomoct ani tím, že bych umírnila jejich bolest, protože žádné léky už jim nepomáhaly, to vědomí mne bolelo.

Někdy mě ale jejich odchod netížil. To v momentech, kdy jsem je viděla odcházet šťastné a spokojené se svým životem.
Vadilo mi, když jsem sledovala odchod lidí v prostorách, které z hlouby duše nenáviděli. Vadilo mi vidět jejich bezmoc, když s nimi některý zdravotnický personál jednal jako s kusem hadru, ne s jako s lidmi. Ne jako se době rovnými!
To, co jsem já a moji kolegové z oboru, během našeho krátkého působění na všech odděleních těm lidem přinesli, byla naděje. Naděje, že stále existuje někdo, kdo se o ně zajímá, pro koho jsou důležití a komu mohou předat své znalosti a zkušenosti. Vrátili jsme jim víru v lidskost a spravedlnost. Jen vzpomnky, praktické dovednosti a nové zkušenosti, jsme si z těch odděleních mohli odnést...

Víte, je to lehčí, vidět někoho umírat, když neznáte jeho život. Když neznáte jeho příběh.
A v těch chvílích něčí smrti je občas TAK TĚŽKÉ nepřestat si uvědomovat, že to téměř neživé tělo bývalo kdysi člověkem.
Já jsem nikdy netoužila po lehkých cestách. Já se nikdy neprosila o lehčí život - vždy jsem jen prosila o dostatek síly na to zvládnout ho žít tak, abych neměla pocit, že jsem jej promrhala.
Protože ti, kdo měli dobrý život, mají dobrou i smrt.
Ať to již znamená cokoli...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 29. srpna 2017 v 9:45 | Reagovat

To tedy musela být dramatická zkušenost. Kéž by se všem dostalo takového odchodu, jaký si přejí... anebo aby s nimi aspoň bylo zacházeno jako s lidmi. I když je to těžké. Věřím ale, že to pro tebe byla formující zkušenost a že z ní vytěžíš mnoho dobrého.

2 Kate Kate | E-mail | Web | 11. září 2017 v 8:25 | Reagovat

[1]: Byla to pro mne hlavně dost těžká zkušenost - já chci životy většinou zachraňovat, nechci jenom přihlížet, jak dohasínají... I když nejlepší praxe jsem zažila v hospicu, překvapivě... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama